Vzpomínky z mládí se mohou náhle oživit, když hledíme do očí člověku, který nám kdysi ublížil.

Moje první manželství byl jeden velký omyl. Zamilovala jsem se do muže staršího o patnáct let a to hlavní, co jsem na něm viděla, bylo, že mě odvede z domova.

Po facce následoval rozvod

Čekala jsem dceru ještě před svatbou. Myslela jsem si, jak bude všechno snadné. Z Luboše, mého muže, se ale vyklubal povaleč, násilník a alkoholik.

Když propil peníze, které jsem měla na vánoční dárky pro dceru a pak mě ještě uhodil do obličeje, vzdala jsem to. Podala jsem žádost o rozvod a potupně se vrátila k rodičům. Naštěstí jsem do dvou let našla člověka, který za to opravdu stál.

S Oldou jsem už měla krásný život, a vlastně pořád mám. K dceři z prvního manželství přibyli ještě dva synové. Já jsem konečně dostala rozum, smířila jsem se i s rodiči a na trauma, jaké jsem prožívala s Lubošem, jsem raději nevzpomínala. O muži, který mě zklamal, jsem nic nevěděla a bylo mi jedno, co se s ním stalo.

Nemusel se mi představovat

Předloni na jaře jsem pracovala na zahrádce před domem. Najednou jsem měla pocit, že se na mě někdo dívá. Na ulici stál starý shrbený šedivý muž. I když uplynulo víc než třicet let, poznala jsem ho. Byl to Luboš. Zůstala jsem stát jako přimrazená.

Luboš přistoupil k plotu a aniž by řekl jediné slovo, viděla jsem, jak mě očima prosí, abych k němu přišla. Nevěděla jsem, co mám čekat, ale od toho zlomeného starce mi nebezpečí nehrozilo. Luboš něco říkal, ale nebylo mu skoro rozumět.

Z tašky vyndal pomačkanou květinu a dopis. Připadala jsem si jako ve snu. Domluvil, otočil se a ztěžka odcházel. Vzpamatovala jsem se až po několika minutách. V dopise, který mi Luboš dal, se omlouval za to, jak se kdysi choval.

Je smrtelně nemocný, zbývá mu pár týdnů života a chce alespoň takto odčinit své dávné prohřešky. Dojalo mě to. Dnes je už pravděpodobně po smrti. Kdyby býval chvíli u toho plotu počkal, řekla bych mu, že mu odpouštím.

Marcela N. (54), Jablonec nad Nisou