Od lékařů čekáme, že udělají všechno pro to, aby zachraňovali životy. Neplatí to bohužel pro všechny.
Svého tátu jsem měla ráda. Celý život pro mě byl vzorem. Dokázal mi vždy poradit a i když jsem ho v době dospívání – jak to tak bývá – občas proklínala, ukázalo se, že to se mnou vždycky myslel dobře.
Mám takovou povahu, že bych se o otce starala, i kdyby se ke mně nechoval tak hezky. O to větší úsilí jsem vyvíjela, když po smrti maminky na infarkt zůstal ve dvaasedmdesáti letech sám.
Šťastný podzim života
Otec rozhodně nepatřil k těm, kdo by v důchodu na všechno rezignovali. Měl stále spoustu zájmů, stýkal se s bývalými kolegy z práce, chodil na ryby nebo na fotbal. Vzhledem k jeho věku bylo až s podivem, jak byl zdravý a netrápily ho žádné obvyklé nemoci.
Nemusel ani nosit brýle a při chůzi jsem často měla co dělat, abych mu stačila. Moje péče tedy spočívala hlavně v praktických záležitostech – táta byl zvyklý, že mu maminka vyvářela a prala, zkrátka že se starala o domácnost.
V tomhle směru byl trochu odkázaný na druhé. Když si někdo celý život zvykne, že některé věci dělat nemusí, ve stáří se je už těžko naučí. Kdysi jsem oba rodiče využívala, aby hlídali moje děti. Jakmile syn a dcera vyrostli, dál svého dědu navštěvovali.
Dalo se říct, že otec prožívá šťastný podzim života, který mu zastínila jen nečekaná mámina smrt.
Měl silné bolesti!
Jednoho dne jsem se od otce dozvěděla, že bude muset jít na operaci s kýlou. V nemocnici byl za celý život jen jednou, kdysi v mládí, se zlomenou nohou. Vůbec se mu tam nechtělo, na druhou stranu chápal, že problémy by se mohly zhoršovat a operace je nutná.
Uklidňovala jsem ho, že takovéto zákroky dnes dělají lékaři levou zadní a že za pár dnů bude doma. Všechno tomu pak skutečně nasvědčovalo.
Operace proběhla bez problémů, a i když pro mě byl trochu nezvyk vidět otce zesláblého na nemocničním lůžku, věřila jsem tomu, že zanedlouho všechno znovu zajede do starých kolejí. Z jednotky intenzivní péče otce už druhý den přeložili do normálního pokoje.
Plánovali jsme, jak jeho návrat všichni společně oslavíme. Dostavily se ale nečekané komplikace. Táta si stěžoval na silné bolesti břicha a vypadal náhle strhaně. Zneklidnilo to mě i všechny ostatní členy rodiny.
Doktoři ale tvrdili, že je to normální pooperační stav. Nic pro jeho zlepšení neudělali. Další den se otcův stav ještě zhoršil. To už ho poslali na rentgen a pak přeložili zpátky na jednotku intenzivní péče. Žádné informace nám ale nechtěli sdělit.
Byl to marný boj
Šok přišel čtvrtý den po operaci. Z nemocnice mi dopoledne zavolali, že můj otec zemřel. Zhroutila jsem se. Srdce odmítalo té zprávě uvěřit. Dny do pohřbu jsem prožívala jako v těžkém snu.
Nebýt manžela, dětí a sestry, která přijela ze Slovenska, kam se kdysi provdala, nezvládla bych to. Teprve poté, co jsme se s tátou naposledy rozloučili, začali jsme pátrat po příčinách jeho smrti.
Ukazovalo se, že nemocnice zcela jasně podcenila pooperační péči a že pokusy něco s otcovým stavem dělat přišly pozdě. Rozhodli jsme se řešit vše soudně a vymáhat omluvu a finanční odškodnění – to jsme nechtěli kvůli penězům, dali bychom ho na charitu.
Čekal nás těžký a marný boj. Nemocnice měla dobré právníky. Jak jsme se dozvěděli, nebyl to první případ zanedbání péče o pacienta. Bohužel ani v těch předchozích nedospělo soudní jednání nikdy k tomu, aby pozůstalí vyhráli.
Náš proces se táhl přes dva roky a nakonec bylo konstatováno, že všechno bylo nešťastným souběhem okolností. Kromě stesku po tátovi tak zůstal pocit hořkosti nad tím, jací lidé ve zdravotnictví pracují.
Chtěla jsem odpovědnému doktorovi říct do očí, co si o něm myslím, ale manžel mě přesvědčil, že je to zbytečné. V případě otištění mého příběhu prosím neuvádějte moje konkrétní bydliště.
E. L (51), severní Morava