Cítila jsem se strašně osamělá a bála jsem se budoucnosti. V těch nejhorších chvílích přišla nadpřirozená pomoc.
Rozvod byl pro mě opravdu studenou sprchou a něčím, co jsem vůbec nečekala. Moje manželství s Mirkem trvalo přes dvacet let, a i když to bylo spíše už jen udržované přátelství, cítila jsem se celkem spokojená.
Když mi manžel oznámil, že už dál nechce ve dvou pokračovat, nechápala jsem proč. Nebyla v tom žádná jiná žena, zkrátka chtěl být sám. Marně jsem se ho pokoušela přesvědčit, aby nebořil všechno to, co jsme za ty roky prožili a vybudovali. Nakonec jsem rezignovala a s rozvodem souhlasila.
Měla jsem deprese
Bylo mi skoro padesát a propadla jsem zoufalému pocitu, že už si nikoho nenajdu. Ne že bych se nesnažila. Hned po rozvodu jsem naplno rozjela aktivitu na internetových seznamkách. Nebyla bych se bývala bránila ani tomu, kdyby mě někdo oslovil na ulici.
Strach ze samoty byl zkrátka opravdu velký. A zvyšoval se tím rychleji, čím déle jsem byla bez partnera. Děti si žily svůj vlastní život, s Mirkem jsem se vídala jen občas. Těch pár dobrých kamarádek mělo rovněž své starosti.
Stávalo se často, že jsem trávila celý večer sama doma u televize. Někdy jsem měla slzy v očích, když jsem si představovala, že to bude stejné třeba i za rok, za pět nebo za deset let. Začala jsem propadat depresím.
Sehnat v pozdním středním věku někoho do života je pro ženu opravdu těžké, a to i když sníží nároky. Cítila jsem, že můj život tak trochu přestává mít smysl. Sešla jsem se sice s pár muži z internetu, ale nikdy z toho nic nebylo. Od rozvodu uplynul rok a ze mě se stala smutná, osamělá a občas i zoufalá žena.
Řekl mi, kam mám jít
Začalo mi být opravdu zle na duši. Často jsem nemohla v noci usnout a přemýšlela o tom, co mě asi ještě čeká. Málokdy to byly radostné myšlenky. Jednou pozdě večer, když mi bylo obzvlášť úzko, se stalo něco podivného. Najednou v bytě zhasla všechna světla.
Myslela jsem si, že vypnuli proud nebo vypadly pojistky. Místnost se ale pomalu zalila mlhavou bílou září. Uprostřed ní jsem spatřila nezřetelnou postavu.
Necítila jsem strach, ale na chvilku se mě zmocnily obavy, jestli jsem ze smutku a samoty už nezačala blouznit. Z nezřetelné postavy se pomalu začal stávat anděl s podobou krásného mladého chlapce. Řekl mi, že má za úkol mě chránit a že přišel, aby mi pomohl.
Mám se prý přestat trápit a místo věčného sezení doma začít chodit ven. Jemným hlasem mi anděl řekl, že se mám následující sobotu vydat do městského parku. Celé to zjevení trvalo chvilku, snad tři čtyři minuty.
Pak se věci vrátily do původního pořádku a v bytě se opět rozsvítilo světlo. Pořád ještě jsem nevěděla, jestli se mi to všechno nezdálo. Snad poprvé od rozvodu jsem se ale sama pro sebe usmála. A byla jsem rozhodnutá, že radu svého strážného anděla uposlechnu!
Setkání v parku
Říkala jsem si, že nemám vlastně co ztratit. V nejhorším sama sebe přesvědčím, že setkání s andělem bylo pouhým snem. Po sobotním obědě jsem zamířila do parku, kam jsem normálně moc nechodila. Počasí bylo krásné, svítilo sluníčko a ve vzduchu vonělo jaro.
Vůbec jsem nevěděla, zda a co se stane, ale v duchu jsem slovům anděla věřila. Náhle jsem se hrozně polekala. Po cestě se na mě řítil pes bez vodítka. Ze psů jsem měla vždycky hrůzu a tenhle byl opravdu velký a vypadal divoce.
Vykřikla jsem a dala si ruce před tělo, abych se bránila případnému útoku. To už se ale naštěstí vynořil majitel psa a přivolal ho k sobě. Omlouval se mi a jako kompenzaci mi navrhl, že mě pozve na kávu. Byl mi sympatický a tak jsem pozvání přijala.
Asi tušíte, že právě tenhle muž pak opravdu vstoupil do mého života, a je v něm dodnes. V noci ze soboty na neděli jsem poprvé po dlouhé době usínala šťastná. Ještě předtím, než jsem zavřela oči, spatřila jsem znovu svého strážného anděla. Bylo to jen na chvilku, ale stačila jsem mu poděkovat!
Vladimíra B., (51), Trutnov