Od samého začátku jsem chtěla bydlet s manželem sama, a nikoliv v domě jeho matky. Všechno totiž věděla nejlíp a nic jí nebylo dost dobré.

Mireček je jedináček.  V dětství byl bezproblémovým dítětem, které se nikdy netoulalo, neodmlouvalo, dobře se učilo, nenosilo poznámky.Zkrátka – byl to vzorný syn paní učitelky.

Já jsem ho poznala jako milého, hodného a pozorného chlapa, bohužel v přítomnosti matky se z něho stávala loutka nebo tvárná figurka z modelíny.

Najednou neměl vlastní názor, co řekla jeho máma, to byla nejen pravda, ale zákon.Všimla jsem si toho hned, a proto jsem nechtěla, aby nám zasahovala do rodiny.

Jenže moje přání se nesplnilo, abychom šetřili, nastěhovali jsme do domu k ní Tomuto kroku předcházela spousta diskusí a já ustoupila jenom proto, že jsem měla svého muže opravdu hodně ráda.

Sparťanská výchova

Společné soužití bylo jeden velký průšvih. I když jsme měli samostatné patro, nebylo možné ho zamknout.

A tak tchyně po mně přerovnávala nádobí , lezla nám do skříní a přežehlovala manželovy košile, hrabala se v lednici, kontrolovala, co mám nakoupeno, jezdila prstem po nábytku, jestli utírám práh…Mirek se jí zastával.Maminka se díky nám cítila totiž využitá.

Nemám být tak vztahovačná a přecitlivělá. Když přišla na svět dcera, rozpoutala se mezi mnou a tchyní válka.

Bombardovala mě různými radami, a většinou šlo o naprosté nesmysly.Například její teorie o tom, že „dítě se má nechat v postýlce vyřvat, dokud se neunaví“, se mi vysloveně příčila . Snažila jsem se tu starou ježibabu ignorovat, nebylo to ale lehké.

Když mi zase jednou radila, že musím Emičku osprchovat studenou vodou a pak švihnout proutkem, aby nezlobila, měla jsem chuť to někam nahlásit.Na straně druhé ji za mými zády ládovala nejlevnější čokoládou. Kamarádky mi radily, abych dala manželovi ultimátum.

Buď se všichni přestěhujeme do vlastního bytu, anebo on zůstane s maminkou a odejdu já s dcerou. On ale na moje připomínky nereagoval.

Teď má doma saně dvě

Měl jistotu, že od něho s dítětem a svým platem neodejdu. U své rodiny jsem totiž podporu neměla. To mi také každou chvíli dávala tchyně najevo a zlomyslně se přitom tvářila.Trvalo to tak dlouho, až jednoho dne džbán přetekl.

Jedna z mých kamarádek skončila s dítětem v azylovém domě. Přišlo mi to jako lepší řešení, než poslouchat tu čarodějnici. A tak jsem se tam s malou taky nastěhovala.Byl to čin odvážný, ale vyplatil se.

Manžela to konečně rozhoupalo a maminčin mazánek se musel rozhodnout – já s dcerou nebo maminka. Sehnal konečně byt, do kterého jsme se nastěhovali. Na usmířenou jsme Emičce pořídili bratříčka, a dnes si žijeme celkem spokojený život.A tchyně?

Nevím, co všechno jí tehdy manžel řekl, ale od té doby mám klid. Kdykoliv nás navštíví nebo my jí, tak si nechává svá moudra pro sebe. Někdo ji tu lekci zkrátka dát musel.

Dnes jsem docela ráda, že mi mého muže dobře vycepovala.Za těch třináct let, co jsme spolu, jsem si z něho totiž taky udělala tvárnou figurínu z pastelíny.

Dana, (38 ), Frenštát .