Kdysi dávno jsme si se sestrou, bylo to spíše v žertu, slíbily, že ta z nás, která zemře jako první, se ozve z onoho světa.

S Martinou, mou mladší sestřičkou, jsme k sobě vždy měly velmi blízko. Věkový rozdíl mezi námi byl téměř deset let, takže jsem ji v době svého dětství a dospívání brala občas trochu jako novou panenku na hraní.

A ona tak i vypadala: měla světlou pleť, blonďaté dlouhé vlásky, které jí maminka zaplétala do dvou copů, a velká pomněnkově modrá kukadla.

Milovaná sestra

Když jsem trochu povyrostla a chodila už na střední, začala jsem Martinu konečně vnímat jinak – jako mladší sestru, kterou musím ochraňovat a pomáhat jí.

A tento ochranitelský postoj staršího sourozence mi zůstal až do dospělosti, i když ho Martina vlastně ani moc nepotřebovala.

Dokázala si většinou se vším poradit sama. Rozhodně to nebyla žádná nerozhodná a bezbranná dívenka. Měla pěknou kuráž a dokázala si prosadit svou.

Pevné pouto

S Martinou jsme spolu po celý život měly velice pěkný a úzký vztah. I když jsme byly už obě dospělé, tak naše pouto bylo stále silné. A to dokonce i poté, co jsme se obě vdaly a měly děti.

Byly jsme rády, že jsme bydlely nedaleko od sebe a mohly jsme se často navštěvovat a volat si.

Vedly jsme spolu hovory na různá témata, včetně nejrůznějších záhad a tajemných úkazů – k tomu měla blízko hlavně Martina, která se už během puberty začala zajímat o různé výklady a věštění budoucnosti a podobně.

Debata o posmrtném životě

Jednoho dne jsme spolu zavedly řeč i na posmrtný život. Přiznala jsem sestře, jak ráda bych věřila tomu, že se naše duše opět vrátí na svět v jiné podobě. Ona odpověděla, že by jí stačilo, kdyby prostě něco pokračovalo i po smrti.

Po tom, znovu se narodit, netoužila. Tohle téma jsme pak rozebíraly docela často, zejména tehdy, když zemřel někdo z našich známých nebo příbuzných. A jednoho dne jsme si slíbily dost bláznivou věc:

ta z nás, která zemře dříve, přijde dokázat té, která ještě žije, že smrtí nic nekončí.

Pokud to tedy bude pravda. Se sestrou jsme to braly spíš jako odlehčující zábavu, protože pokud něco v naší rodině platilo, byla to dlouhověkost. O to větším šokem pro mě bylo, když jsem se jednoho dne od rodičů dozvěděla, že je Martina vážně nemocná.

Lékaři jí prý před několika měsíci sdělili, že má rakovinu.

Byla vážně nemocná

V šoku jsem zůstala na rodiče zírat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč mi sestra nic neřekla? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla? Jak vážný její stav je? Jaké jsou prognózy? Tyto otázky se mi o překot honily hlavou.

Maminka mi řekla, že to přede mnou Lenka tajila proto, že neměla odvahu mi to sama říct. Dlouhé týdny to tajila i před rodiči, ale když jednoho dne zkolabovala a odvezli ji do nemocnice, všechno vyšlo rychle najevo.

Cítila jsem, že má strach

Okamžitě jsem za sestrou spěchala. Než jsem stiskla její zvonek, zatlačila jsem slzy, které se mi hrnuly do očí. Musela jsem být silná a statečná, aby ve mně měla oporu.

Lenka se tvářila jakoby nic, ale protože jsem ji znala lépe než kdokoli jiný, tak jsem samozřejmě vycítila, jaký má strach.

Bylo jí teprve čtyřicet let. Měla manžela a sedmiletou dceru, a ještě toho měla tolik před sebou. A teď bylo všechno v ohrožení.

Prognózy byly špatné

Na závěr mojí návštěvy mi Lenka připomněla naše rozhovory o posmrtném životě. Chtěla jsem rychle převést řeč na jiné téma, ale ona zdůraznila, že slib, který mi dala, dodrží. Jako by už tušila, že průběh nemoci bude opravdu rychlý.

Prognóza doktorů totiž zněla velmi nepříznivě. Nemluvili ani o rocích života, ale jen o měsících. Proplakala jsem kvůli sestře několik nocí, tím spíš, že jsem viděla, jak se její stav opravdu rapidně zhoršuje.

Konec přišel ještě dříve, než lékaři předpokládali. Jednoho dne mi zavolala maminka a já už předem věděla, jakou zprávu mi oznámí.

Stále jsem na ni myslela

Mé tušení bylo bohužel správné – sestra zemřela. Odešla v poklidu, ve spánku. Lenka nechtěla mít pohřeb, takže se konala jenom smuteční hostina v úzkém rodinném kruhu. V tom období jsem na sestru myslela téměř neustále.

Často jsem ji vídala ve svých snech a několikrát se mi zdálo, že jsem ji spatřila na ulici nebo dokonce u nás v bytě. Bylo mi jasné, že jde nejspíš jen o pouhé vidiny z vyčerpání.

Známý hlas

Uplynulo několik měsíců. Rána v srdci po ztrátě milované sestřičky byla stále velká. Neuplynul den, kdy bych si na ni nevzpomněla. Jednou k večeru jsem se vracela z jógy domů.

Už jsem byla blízko domova, když se náhle prudce ochladilo a já uslyšela šepot, v němž jsem poznala Lenčin hlas.

Nezjevil se mi žádný duch, ani jsem neviděla žádné světlo nebo něco podobného.

Nebyly to halucinace

Zastavila jsem se a naslouchala hlasu své sestry, který mi říkal, že smrtí opravdu nic nekončí, ale že zpátky se v žádné podobě nevrátí.

V tom jiném světě prý vidí i do budoucnosti toho našeho – a aby mi dodala důkaz o tom, že její duše někde dál přetrvává, prozradila mi, že se brzy stanu babičkou.

Byla jsem tím divným zážitkem úplně omámená a nebyla jsem si jistá, zda se mi to celé jen nezdálo. Týden poté mi ale můj starší syn skutečně oznámil, že se ženou čekají miminko.

Od té doby věřím, tomu, že jsem opravdu slyšela Lenky hlas a doufám, že se s ní po své smrti znovu setkám.

Daniela H. (54), Hradec Králové