Bývalá kolegyně, kterou jsem náhodně potkala, se mi přiznala k něčemu strašnému.  

Někdy se v životě odehrají věci mimo nás, aniž bychom se o nich dozvěděli. Možná je to tak i lépe. Soudím tak podle sebe. Kdysi dávno v mládí se za mými zády stalo něco, co mělo tvrdé následky.

Z minulosti jsem měla dobrý pocit

Dařilo se mi vždycky celkem dobře. Měla jsem skvělé rodiče, střední školu jsem zvládla bez problémů a bez průšvihů, prožila jsem dva krásné vztahy a třetí partner se pak stal mým manželem. Narodil se nám nejprve syn a po něm dcera, tak jak jsme si to přáli.

Jako většina manželství i to naše prošlo menší krizí, kterou jsme ale zvládli. Zkrátka byla jsem šťastná a nic mi nechybělo. Kdykoliv jsem se ohlížela za minulostí, měla jsem dobrý pocit. Týkalo se to i práce.

Nikdy jsem nebyla kariérním typem, takže jsem se vždycky spokojila s běžným kancelářským zaměstnáním, kdy tím nejdůležitějším byl dobrý kolektiv. V tomhle směru se mi dařilo, i když jsem postupně prošla sedmi podniky a firmami.

Ve své první práci jsem tenkrát vydržela necelý rok. Občas jsem si říkala, co se asi s těmi lidmi, které jsem tehdy potkávala, stalo. Částečnou odpověď jsem dostala nedávno, a nebylo to vůbec nic pěkného.

Chtěla se sejít

Stála jsem ve frontě u pokladny v supermarketu, když se za mě postavila žena zhruba v mém věku, která mi byla povědomá. Dívaly jsme se chvíli po sobě a ona mě pak oslovila mým jménem. Pak už mi došlo, kdo to je – nebylo divu, neviděly jsme se přes třicet let.

Jmenovala se Marcela a pracovala ve vedlejší kanceláři v mém prvním zaměstnání. Chodily jsme tenkrát spolu na obědy, hodně jsme si povídaly, ale když jsem pak z práce odešla, naše kontakty ustaly. Nyní jsme tedy měly možnost vidět, jak nás čas a osud změnily.

Prohodily jsme pár slov a pak mě Marcela překvapila. Navrhla, abychom si někdy zašly na kávu, že mi musí říct o jedné věci, která jí celý život trápí. Neviděla jsem v tom problém.

Domnívala jsem se, že půjde o něco, co se týká jí osobně a že se chce svěřit s nějakou smůlou nebo tragédií. Netušila jsem, že se bude jednat i o mě. Domluvily jsme se na setkání další den v jedné kavárně poblíž Václavského náměstí.

Jakmile jsem přišla domů, setkání s Marcelou jsem pustila z hlavy. Až večer, když jsem ležela v posteli, vyskočily mi z paměti různé vzpomínky na mládí. Mimo jiné jsem si rovněž připomněla jednoho mladíka z jiné kanceláře, který mi byl sympatický. Jmenoval se Štěpán.

Byla to její vina?

Právě o Štěpánovi začala druhý den Marcela u kávy povídat. Nejprve se opatrně vyptávala, jestli si ho vůbec pamatuji a jaký vztah jsem k němu tenkrát měla. Vybavilo se mi, že jsme si se Štěpánem půjčovali knížky a bavili se o nich.

Připadal mi jako velmi blízký člověk, ale současně byl i nesmělý a ani já jsem tenkrát nebyla z těch, kdo by uměl kluky „balit“. Když mi nyní Marcela prozradila, že Štěpán byl do mě šíleně zamilovaný, nepřekvapilo mě to.

V šoku jsem zůstala až poté, co mi sdělila, že nedlouho po mém odchodu z podniku spáchal sebevraždu. Bránila jsem se, když mi Marcela tvrdila, že to bylo kvůli mojí neopětované lásce. Potom mi ale bývalá kolegyně vše objasnila a já na ni hleděla jako opařená.

Štěpán mi tenkrát napsal dopis s vyznáním lásky. Neměl odvahu dát mi ho osobně, tak poprosil Marcelu, aby mi dopis předala. Marcela na mě ale žárlila, protože sama měla o Štěpána zájem.

Dopis si nechala a Štěpánovi řekla, že jsem ho četla a vzkazuji mu, že o vztah nemám zájem. Brzy poté jsem dostala jinou pracovní nabídku a odjela jsem do Ostravy. Štěpán pak Marcele řekl, že už nechce žít, ale nebrala ho vážně. Bohužel to byla pravda.

Dopis od Štěpána mi kolegyně předala až nyní, v kavárně. Pak už to nevydržela a se slzami v očích odešla, zatímco já dál seděla u stolu. Marcelu už jsem nikdy neviděla, ale ten dopis mám u sebe jako smutnou připomínku něčeho, co mohlo být a nebylo.

Eva K. (51), Praha