Já nějak na oslavy moc nejsem. Pro děti to je samozřejmě jiné, těm jsem vždycky nachystala parádní oslavy narozenin. Já se ale držela zpátky. Ale nakonec jsem změnila názor.
Kamarádky rozhodly za mě. „Nic nemusíš chystat, o všechno se postaráme, jen chceme, abys s tím souhlasila,“ hučela do mě Dana. S tou se známe léta, už od školy a nějak nám to vydrželo až dodneška.
Nápad, který se všem líbil
Holky se smluvily, že už to prý takhle nejde. Že si přece oslavu zasloužím a ony si to chtějí užít se mnou. Marie měla nápad, že moje narozeniny oslavím na její chatě. „Žádní chlapi, rozumíš,“ slibovala.
„Prostě originální dámská jízda.“ Květa byla nadšená. U Marie na chatě ještě nebyla, a tak se tam chtěla podívat, protože Marie o tom, co pěstuje a jak chalupu zařizovala, vlastně pořád mluvila.
Jindra k jejímu vyprávění vždycky kývala, protože Jindra kýve úplně na všechno, ale je zase fakt, že u Marie na chalupě už byla.
Já také. Proč tam nebyla Květa, je pro mě záhadou. Kdyby spolu holky nemluvily, byla by to jiná.
Kývla jsem na souhlas
Měla jsem takový pocit, že jsem jenom záminka, aby dámy na chvíli nechaly všechno za zády a popily, pobavily se tak, jak chtějí. Mám je všechny ráda, takže jsem po velkém váhání, které jsem trochu i hrála, nakonec svolila. Všem se ulevilo. Asi jsem byla přesvěčivá.
Pořád si špitaly
Místo bylo určené, ale víc jsem o své oslavě vědět neměla a nesměla. Čeho se bály? Že bych ze všeho vycouvala? To přece není můj styl a ony to vědí. Ale stejně, když jsme se sešly, pořád si jenom špitaly.
„Nechcete si o tom popovídat beze mě?“ došla mi trpělivost. Zvedla jsem se k odchodu z cukrárny, kterou jsme dost často navštěvovaly. „Co blázníš?“ divila se Květa. „Já jenom, že jsem tu nějak nepatřičná,“ usmála jsem se.
„Holky, takhle chystat tajně oslavu, když máte oslavenkyni u stolu, se prostě nedá!“ Jindra zase kývala hlavou. „Mám pravdu, že jo?“ obrátila jsem se na ni a usmála. A Jindra nezklamala. Zase pokývala hlavou.
„Jednou ti ta palice upadne,“ uchichtla se Květa, ale ostatní to přešly bez povšimnutí. Jindru už takovou znají, a kdyby snad přestala kývat, asi bychom se musely bát, že snad je nemocná.
Bez číslovky je to lepší
Na chalupě bylo všechno nachystané. Až jsem se lekla, že je to přehnané, ale holky mě nenechaly o tom moc přemýšlet. Marie se vytasila s patrovým dortem. „Nemáš tam žádnou číslovku,“ poznamenala.
„Osmnáct už ti bylo a dál to nepočítáme,“ dodala Květa se smíchem. První výstřel zátky pravého šampaňského a začala zábava, jakou jsem dlouho nezažila. Vlastně takovou oslavu nikdy!
Samozřejmě že měly nachystanou kytici, dobré jídlo a občas pokukovaly po dveřích, jako by čekaly, že ještě někdo přijde.
„No snad jste neobjednaly…?“ nedalo mi to, ale Marie mě zarazila. „Neříkej to! Nebo se přání nesplní!“ A já se začala trochu bát a hlavou se mi mihla myšlenka, že jsem to všechno měla zarazit včas. Nic se teď už s tím nedalo dělat.
Přece holkám nepokazím náladu.
Došlo na překvapení
Marii cinkl telefon. Hned se k němu vrhla. Cosi šeptala a mrkla na ostatní holky. „Tádýdá,“ zvolala teatrálně. „Přichází hřeb dnešní oslavy, tedy kromě oslavenkyně, která je tu mezi námi.“ Ozvalo se tiché zaklepání a do chalupy vstoupil chlap. Krásný chlap!
Marie už uspořádala židle jako v divadle. Host se představil jako Aleš. Postavil na stůl nějakou aparaturu, stiskl knoflík a kolem nás se rozlila romantická hudba z filmu.
Aleš začal tančit a pomaloučku začal odkládat své svršky. Jeden za druhým. Polkla jsem. Já už viděla chlapů, ale striptýz ještě ne. A pekáč buchet na břiše jsem viděla jenom na obrázcích. A teď se vlnil přímo přede mnou.
No, opravdu zážitek. A já se trochu začala červenat.
Jsem jim všem vděčná
Marie při tom představení pořád tleskala a Jindra zase nezklamala s tím kýváním hlavou. Květa se hihňala jako puberťačka. Chtěla jsem ji okřiknout, ale pak jsem si uvědomila, že mi také víc buší srdíčko.
Holkám jsem za tuhle podívanou vděčná. Jako bych si měla vynahradit všechna ta léta, kdy jsem oslavu svých narozenin odmítala. Marie se pořádně odvázala. „Do naha! Do naha!“ skandovala jako na fotbale. Aleš se vůbec nezarazil.
Má před sebou přece neškodné skoro důchodkyně. Mírně se usmál a své představení dokončil.
Mám hezké vzpomínky
„Holky, to byl nářez,“ vzdychla jsem, když se Aleš odporoučel a my pokračovaly v oslavě. Celá nás zmohla, ale pořád jsme měly dobrou náladu a pak už si jenom vykládaly historky z dětství a mládí.
Dokonce se přidala i kývající Jindra. Nasmály jsme se i její historce, jak skládala státnice. „Celé jsem jim to odkývala,“ hýkala smíchy. Tomu jsme opravdu věřily. Návrat domů nebyl smutný, čekala mě rodina, že se také přidají ke gratulaci.
A já se cítila najednou tak šťastná, že je mám. Své nejbližší, své kamarádky, byla jsem šťastná, že mám tolik milých a hodných lidí kolem sebe. A že mám na co vzpomínat.
Hana P. (60), Beroun