Tolik péče a lásky jsem věnovala své jediné dceři a ona se svým životem zachází jako s kusem hadru! V zaměstnání má vztah se ženatým chlapem a nedá si ho vymluvit. A on ji zničí.

M oje Zdenka je krásná osmadvacetiletá žena, která má všechny krásy světa před sebou, jen po nich sáhnout.

Jenomže ji uhranul její nadřízený, který je ženatý, má tři děti a rozvádět se samozřejmě nehodlá ani náhodou. Mou dceru ten vztah ničí tak, že ji stále častěji musím odněkud vozit domů opilou.

Sama ví, že je na špatné cestě, že vztah se šéfem nemá perspektivu, ale je do něj tak zamilovaná, že si nemůže pomoct.

Snaží se, ale marně

Dostala se na vynikající místo, je zástupkyní vedoucího v jedné nadnárodní společnosti. A studuje dvě vysoké školy. Jenomže před půl rokem dokonce strávila tři týdny v léčebně pro alkoholiky!

Byla jsem na ni vždy pyšná, a ještě tedy přece jen jsem, ale když ji vidím opilou, nejsem si tím tak jistá. Je psychicky stále častěji na dně a já s tím asi nic nezmohu, protože to, co jí radím, se míjí účinkem.

Nedávno se dokonce sama přihlásila do jednoho soukromého adiktologického zařízení, kde léčí závislosti. Na lécích, drogách, na hracích automatech, na alkoholu.

Strašně si to tam pochvaluje, že se tam cítí v bezpečí a že jí tam rozumějí, ale musela si vzít půjčku, aby tam mohla být. Je to drahé. Jenomže tvrdí, že kdyby měla zase jít do státní léčebny, raději si něco udělá. Přímo řekla, že skončí se životem.

Ovšem její život už je stejně tak zpackaný… Jsem přesvědčená, že za všechno může ten sobecký šéf. Ona s ním má sex třeba i v práci, občas prý spolu někam jedou, ale to jen svátečně. Jinak pro něj pracuje od nevidím do nevidím a pak se ještě snaží studovat.

Kdo by to vydržel? On jí dává spoustu úkolů, které by měl správně udělat sám. Není divu, že Zdenka se každou chvíli hroutí. Ona říká, že ty její záchvaty se jmenují psychická ataka. Vypadá to na pohled jako nějaký epileptický záchvat.

Spadne na zem, nebo se zhroutí v židli a úplně se jí zkroutí prsty na rukou, celá oteče a zrudne a třese se. Když je někdo poblíž, tak ji drží, nejlépe více lidí, ale když je sama, ublíží si. Minule si úplně rozdrásala nohy, ukazovala mi ty jizvy.

Je to strašný pohled. A prý jí pomáhá, když se napije! To je ale strašné, vždyť skončí jako alkoholik!

Ještě ji zve na oslavu!

Je to dva dny, kdy přišla s tím, že ten šéf, jmenuje se Robert, jí oznámil, že bude u sebe na zahradě slavit padesátiny a taky ji zve. Ale dodal: „No, ačkoli, já nevím, jak ty to máš teď s tím alkoholem… No, tak to nějak zvaž.“ Cynik!

A ona na tu oslavu chce jít! Nedá si to vymluvit. Přitom se snaží abstinovat, bere nějaké léky, snad antidepresiva, a na ty se ani pít nesmí! Přitom chce jít na zahradní party, kde budou jeho děti, jeho manželka a Zdenka se na to má dívat?

Někdy mám pocit, že se už zbláznila. Snad jí v tom centru pomohou. Ale to ji přivede na mizinu! A ten gauner Robert, tomu je to jedno, ten ji ještě klidně pozve. To si snad myslí, že je moje dcera z kamene?

Skončí to tak, že si Zdenka vezme z nějakého stolu na té zahradě lahev vína, to ještě v lepším případě, a odejde někam do křoví a celou ji vypije.

 Je to sobec

Snažila jsem se kontaktovat Zdenčina otce, exmanžela, kterého jsem několik let neviděla, ale je to alkoholik a zřejmě i jeho geny se na současné situaci Zdenky podepsaly.

Byl asi mimo sebe, když jsem s ním telefonicky mluvila a jen do toho něco mručel, ani mu nebylo rozumět. Stejně je to z velké části jeho vina, že se naše dcera ocitla v téhle situaci.

Můj bývalý manžel se jí jako dítěti vůbec nevěnoval a ona postrádala otcovskou lásku a zároveň autoritu.Tohle je důsledek.

Našla autoritu v nějakém sobeckém šéfovi, který Zdenku využije, a až mu k ničemu nebude, nechá ji být. A to má prý být inteligentní člověk! No, možná má nějakou inteligenci, ale tu emoční rozhodně tedy ne.

Třeba umí dobře počítat, nebo se vyzná v historii, co já vím. To ale z člověka kvalitní bytost samo o sobě neudělá!

Nemáme na léčení

Děsím se každého telefonátu, bojím se, že mi někdo na druhé straně linky oznámí, že je má dcera někde zraněná, že ji našli a že je v nemocnici na kapačkách na jednotce intenzivní péče, a to ještě v lepším případě. Mluvila jsem s terapeutem v tom centru, kam Zdenka chodí, a oni říkali, že celá komunita, všichni ti lidé, kteří tam jsou na léčení kvůli problémům s psychikou, jí kladou na srdce, aby se na toho chlapa vykašlala, ale nezmůžou nic. Kdyby si ji tam tak mohli nechat alespoň půl roku, aby získala nějaký nadhled, ale na to nemá ona ani já peníze.

To by nás zruinovalo.

Jenomže někde ve státní léčebně se té závislosti na chlapovi nezbaví, tam se prý lidem moc nevěnují, jen do nich cpou léky na uklidnění a nedělají s nimi skoro žádné terapie a meditace. Je tam moc pacientů, tak to možná ani jinak moc nejde.

Ani personál prý tam není zvlášť vlídný. Takže se Zdence nedivím, že z toho má hrůzu. Jenomže jak dál? Jsem z toho na prášky, možná někde v léčebně skončím brzo taky.

Marcela (62), Praha