Kdyby mě Karel dovolil poznat svou matku dřív, nikdy bych si ho nevzala. Jenomže to se bohužel nestalo. Trpím tak, že přemýšlím i o tom, jak ji sprovodit ze světa. Klidně se nechám zavřít.
Po sedmi dlouhých letech po svatbě už mám jasno. Moje tchyně je psychicky nemocná. Z mého pohledu není pochyb, že jde o člověka, který se vymyká normálním lidským typům.
Poznala jsem ji pár týdnů před svatbou a dnes jsem přesvědčena, že to byl od Karla taktický tah. Pořád naše seznámení oddaloval, až byl termín svatby přede dveřmi a nemohla jsem couvnout.
Po té návštěvě jsem byla sice jako opařená, ale říkala jsem si, že z jednoho večera přece nemohu dělat závěry. Měla jsem dát na první dojem.
Karel a já
Když mi Karel oznámil, že se na nás přijede do jeho bytu podívat maminka, měla jsem, to se ví, knedlík v krku. Ještě jsem do té doby tchyni neměla.
Bylo mi v té době sedmatřicet let, měla jsem předtím dlouho vztah s jedním mužem, který mi sliboval, že se rozvede a ožení se mnou, ale když se k ničemu neměl, rozešla jsem se s ním a Karla si našla přes seznamku. Jeho profil vypadal nadějně.
Pětačtyřicet, do té doby svobodný, s dobrým místem v bance a slušnými příjmy, s vlastním bytem a ještě dalším majetkem. Jedináček, ale to mě nijak neznervózňovalo.
Byl takový usměvavý… No, usmíval se takovým tím obličejem, co ho dělají nesmělí lidé. Byl to takový nervózní úsměv. Ale i ten mi stačil, abych se nechala zmást.
Návštěva hrůzy
Tchyně mi podala ruku ve dveřích, napochodovala dovnitř, zula se v předsíni a přísným pohledem si mě ještě jednou přeměřila. Očima jezdila chvíli po stěnách a pak jako by nenápadně osahala vršek šatní skříně.
Nahoře byl samozřejmě prach a ona udělala: „Fuj, kde máte koupelnu?“ Vykala jsem jí a oslovovala příjmením, ale ona trvala na tom, abych jí říkala Jitulko, že prý je na to zvyklá. No potěš.
Tak Jitulka… Tchán Josef, který jí šel v patách, se celou dobu tvářil, jako že tam není, koukal do země a já jsem dnes pevně přesvědčená, že vztah těch dvou je ve všech směrech deviantní, úchylný, a že jemu to tak z nějakého zvráceného důvodu vyhovuje. Je to prostě něco ve stylu paní a její otrok.
Připravila jsem oběd, na sporáku stál hrnec polévky, zbývalo mi nakrájet petrželku na ozdobení, což jsem se zrovna chystala učinit, ale Jitulka mě odstrčila, svazek natě mi vytrhla z ruky, pokrájela, významně na mě pohlédla, abych si zapamatovala, jak se to dělá, pak strčila do hrnce s polévkou vařečku, ochutnala, zatvářila se zhnuseně a vyštěkla:
„Máš magi?“ Odběhla jsem pro tu věc, kterou málokdy používám, do spíže a Jitulka si sedla ke stolu, když předtím poněkud přerovnala prostřené příbory a talíře. Očima jsem vysílala nevěřící pohledy ke Karlovi, ale on uhýbal očima.
Další průběh se mi ani nechce popisovat, vezmu to stručně.
Byl to chvalozpěv na Kájovy dovednosti a seznam potřeb, které on, jako hlava budoucí rodiny, bude mít. Teplé večeře, připravenou koupel, teplé bačkůrky jednou týdně vyprané a vždy připravené na předepsaném místě v předsíni, vyžehlené pyžamko a šťáva z malinového sirupu na nočním stolku. Nepříliš sladká, ovšem.
Vyhrožovala mi
Byla toho ještě spousta, ale já už jsem další část seznamu nevnímala. Opakovala jsem si v duchu: „Jitko, krávo, Jitko, krávo…“ To mě udrželo při zdravém rozumu.
Vrchol byl, když najednou vytáhla mariášové karty. Myslela jsem, že budeme hrát prší nebo něco podobného, už by mě nic nepřekvapilo, ale Jitulka zaburácela: „Tak si na vás hodíme, děcka!“ Vyložila nám karty, jako nějaká stará cikánka.
Prý přijde na svět rozkošná holčička. To byl snad jediný moment, kdy pochvalným pohledem nepohladila jen svého Káju, ale zavadila jím shovívavě i o mě. „Ovšem mezi vámi to nevypadá zrovna idylicky, kdepak,“ zírala do karet.
„Ale nevadí, když budeš sekat dobrotu, miláčku, tak to nějak zvládnete, nesmíš dělat problémy, to by bylo tytyty!“ Šly na mě mdloby. Když oba odešli, rezolutně jsem prohlásila, že se vdávat nehodlám, ale za čtrnáct dní dokázal Karel nemožné a přesvědčil mě.
Nakonec, neměla jsem příliš na vybranou, byla jsem ve třetím měsíci a v mém věku už bych se závazkem těžko nějakého muže sháněla. Sedm dlouhých let tedy uplynulo a já, když se na sebe podívám do zrcadla, vidím stařenu, vyděšenou, vyčerpanou a zoufalou.
Narodila se Hedvika, která jako by tchyni z oka vypadla. Mám z ní strach ještě větší než z Jitky a vůbec se netěším na moment, kdy by se o mě měla jednou starat, až budu nemohoucí. K tomu nesmí nikdy dojít.
Moje terapie
Mezi scénáři, které po nocích vymýšlím, je i takový, který mě popisuje jako vražedkyni, která dostala doživotí a díky tomuto spásnému trestu uniká i z dosahu své terorizující holčičky. Zkrátka „sanatorium nápravné zařízení“.
Jsou to takové moje hříčky, které mě drží nad vodou a díky kterým si zachovávám část zdravého rozumu.
Já vím, že neudělám nic, ale nějakou svou soukromou terapii musím tímhle stylem pravidelně podstupovat, abych se nezbláznila. Poslední dobou mě ale drží nad vodou ještě jeden faktor. Jitulku trápí neduhy stáří a ozývají se stále hlasitěji.
Tchyně jde pomalu ale jistě ke dnu. Opouštějí ji síly a já začínám ožívat. Posledně jsem sebrala odvahu a účastně se na ni podívala:
„Jitulko, vy jste už dlouho taková pobledlá, nějak přepadlá, ty kruhy pod očima, kolik už vám vlastně je…“ Podívala se na mě, zatrnulo mi, ale ona si jen povzdechla. A já začínám zvedat hlavu.
Valerie (45), Opava