Při vyklízení rodinného domu jsem našla starý video přehrávač a videokazetu se svým jménem. Zvědavost mi nedala a pustila jsem si ji. Byla na ní má matka a promlouvala ke mně…
Svou maminku jsem bohužel nikdy nepoznala. Zemřela při mém porodu. Podle tatínka, babičky a dalších lidí, kteří ji dobře znali a měli ji rádi, to byla výjimečná a krásná žena. Tatínek mi o ní často vyprávěl a ukazoval mi její fotografie.
Babička zase říkala, že jsem jí velice podobná. Měla jsem stejně jako má matka světle plavé vlasy a oříškové oči. A dokonce jsem měla stejnou pihu na tváři jakou mývala i ona.
Ačkoli jsem maminku neznala, díky mému tatínkovi a babičce to skoro bylo, jako by stále žila s námi.
Vzácný dárek
Když jsem slavila patnácté narozeniny, věnovala mi babička maminčin deník a prstýnek, který kdysi maminka nosila. Padl mi jako ulitý. Když jsem si ho nasunula na svůj levý prostředníček, pocítila jsem uvnitř příjemně hřejivé teplo.
Mnohem více mě ale samozřejmě zajímaly matčiny zápisky. Několik večerů jsem strávila s jejím deníkem v posteli. Hltala jsem každou větu, kterou do sešitu napsala.
Útěcha i bolest
Maminka si vedla deník od svých osmi let a pokračovala v jeho psaní i poté, co už byla dospělá a vdala se za mého otce. Díky všem těm detailním příběhům a líčení pocitů jsem ji blíž a blíž poznávala. Na druhou stranu se mi po ní ale i více a více stýskalo.
Našla jsem si muže
Čas plynul. Dostala jsem se na vysokou školu, úspěšně jsem odpromovala a začala jsem pracovat jako zdravotní sestřička v krajské nemocnici. V osmadvaceti jsem poznala Petra, svého budoucího muže.
Založili jsme rodinu, z mého tatínka se stal rázem dědeček, a žili jsme spokojeně jako většina lidí.
Překvapivý nález
Krátce po mých čtyřicátých narozeninách zemřel dědeček a rok nato odešla i moje milovaná babička. S tatínkem jsme se nakonec rozhodli, že domek, který po nich zůstal, prodáme, a tak jsme ho museli vyklidit.
A právě při tom jsem nalezla na půdě starý videorekordér a videokazetu s mým jménem.
Věštila z karet
Ihned jsem dala přehrávač do zásuvky a kazetu vsunula dovnitř. Na obrazovce se objevila moje maminka. Byla už těhotná. Usmívala se a mluvila ke mně. „Maruško, bohužel se nikdy nepoznáme. Zemřu a nikdy tě nebudu držet ve svém náručí.“ Oči se mi zalily slzami.
„Ale i tak ti toho mám hodně co říct,“ pokračovala maminka a začala pokládat na stůl před sebou karty a v různém pořadí je otáčet. „Vyroste z tebe krásná dívka. Dostaneš se na lékařskou školu a budeš úspěšná ve své profesi.
Provdáš se za hodného a milého muže a budete mít dvě děti…“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Všechno, co povídala, byla pravda. Že by snad moje maminka uměla předpovídat budoucnost?
Uvidíme… Podle ní se totiž stanu v pětapadesáti babičkou a to rovnou dvojnásobnou. Jestli to tak skutečně bude, na to si musím ještě pár let počkat…
Marie J. (49), Písek