Felix byl náš malý yorskshirský teriér. Milovali jsme ho jako naše děťátko. Zemřel a naše láska s ním. Ale za jakých strašných okolností se to stalo…

Petra jsem potkala u nás na chatě, byl tam u známých na návštěvě. Ta láska vykvetla při táboráku, u kytary, Petr na ni skvěle hrál a já jsem byla jeho romantickým zjevem unesena.

Ačkoli jinak pracuju v Praze jako sekretářka ředitele a rozhodně nejsem žádná kotlíkářka, co si nemůže představit léto bez vandru a spaní pod širákem, na chatě mi ten trampský život není cizí.

Fešák s kytarou

Chodit jsme spolu začali vlastně ještě ten samý víkend a za čtrnáct dní jsme se sestěhovali. Petr ale nějak ze svého trampského života a bohémského stylu nechtěl slevit.

Nemohl pochopit, že jsem schopna hodiny strávit v obchodním centru nakupováním a prolézáním butiků a odmítal  nosit krásné oblečení, které jsem mu z těchto svých výprav nosila. Ukázalo se, že je to až moc kluk do nepohody, že tu nepohodu vlastně vyhledává, že je mu v ní nejlépe, a to samé navíc očekává i on ode mě.

Rozhodně mě ničím nerozmazloval, na rozdíl ode mě mi on žádné dárky nekupoval. Mrzelo mě to, ale nechtěla jsem si o nic říkat, byl to jinak docela příjemný společník a na chatě, kam jsme začali jezdit spolu, byl považován za velkého borce, hlavně kvůli své kytaře.

I proto mě velmi překvapilo, když se jednoho dne tak trochu zbláznil a koupil mi pejska. A protože tušil, že já nějakého ledajakého vořecha nechci, pořídil rovnou yorkshirského teriéra. Psíčka, který pokud je s rodokmenem, je hrozně drahý.

Felix ho stál celých třicet tisíc korun!

Později jsem tak trochu přišla na to, co za tím bylo. Kromě toho, že jsem o takovém psíkovi nahlas často snila a mluvila o tom, že bychom si ho mohli pořídit, někde se prý dočetl, že z psychologického hlediska bývá takový přírůstek do rodiny spouštěcím momentem otěhotnění. Už dlouho jsme se totiž o dítě snažili, ale marně.

Pečováním o tu malou náhradu lidského mláděte prý u ženy mohou padnout jisté bloky, které brání tomu, aby do jiného stavu přirozeným způsobem přišla. No a navíc jsem v ten den měla zrovna třicáté narozeniny.

Jsem v tom!

Felix byl opravdu od počátku jako moje děťátko. Jako štěňátko byl tak strašně maličkatý, že jsem úplně slzela dojetím.

Tenkrát jsem ještě nevěděla, co se mnou ten dáreček má provést, jaké změny se ve mně tedy mají odehrát, ale určitě jsem se jako maminka cítila. A vlastně mi ten pocit zůstával i dál. Rok, dva… Uplynulo šest let a naše snaha o dítě stále neměla žádný výsledek.

Ztratili jsme nervy, zjistili, že „po dobrém“ to nepůjde a šla jsem na umělé oplodnění. Blížila se mi čtyřicítka, tak nebyl čas na hrdinství.

Nešlo to snadno, bylo pár „neplatných pokusů“, ale nakonec jsem s velkou slávou ohlásila, že můj těhotenský test v koupelně dopadl pozitivně! Na kliniku jsem si pro potvrzení mého testu skoro běžela a dozvěděli jsme se, že se to skutečně povedlo.

Přijde maličké

Hned jsme začali s přípravami. Náš domek byl sice na tu událost skoro přichystán, ostatně čekali jsme na tu zprávu jako na smilování.

Teď, když jsme měli jistotu, jsme museli všechno vylepšovat. Dětský pokojíček, který už byl připravený několik let, se mi náhle zdál dost nemoderní a taky se v něm muselo znovu vymalovat, zkrátka toho bylo najednou hodně.

Petr kmital, bez řečí plnil má přání, snažil se ze všech sil, viděla jsem, že se na naše děťátko těší. Všechno mělo skončit prakticky v jednu chvíli, o které jsme nemohli mít tušení. Snad se to stát muselo, ale já mám dodnes v srdci jen zášť.

Kdybych si stokrát řekla, že je v tom vlastně Petr nevinně.

Koneckonců, za vším byla jen jeho překotná snaha mi vyhovět, ale tu tragédii měl na svědomí on. Když se před naší garáží otáčel, aby vyjel z pozemku předkem, couval během toho manévru tak rychle, že přejel Felixe.

Náš pejsek, naše děťátko, chlapeček milovaný, byl v pánu během deseti minut. Ještě chvíli se mi díval smutně do očí a umřel. Byla jsem zoufalá a strašně jsem křičela bolestí.

Brečela jsem a Petra, který se mě snažil utěšovat, jsem mlátila rukama přes hlavu, do obličeje, kde to šlo. Byl také v šoku, ale snažil se mě uklidnit, aby chránil naše dítě v mém břiše. Tušil, že ho to může ohrozit a tušil správně.

Byla jsem ve třetím měsíci a ještě nebylo zdaleka vyhráno, riziko potratu bylo dosti velké.

Konec všeho

O dítě jsem přišla ještě ten den. Petra jsem začala nenávidět, i když se omlouval. Ačkoli jsem mu opakovaně řekla, že za nic nemůže, srdce bylo na opačné straně. Veškerou bolest jsem přetavila do zloby a ubránit se tomu nedalo.

Rozešli jsme se za další tři měsíce. Opakovaný pokus o otěhotnění jsem odmítla. Ze vzdoru a pocitu křivdy jsem začala chodit s kolegou, který o mě jevil zájem spoustu let.

Petr odešel, já zůstala v domě sama, po čase vyměnila kolegu za jiného muže, pak za dalšího, to už jsem ale byla pět let před padesátkou a těhotenství se mě pomalu přestávalo týkat. Dnes je mi padesát pět, mám tři psy a pět koček a žiju jen pro ně.

Chatu jsem prodala, společnost lidí nevyhledávám, zejména ti u táboráku mi lezou na nervy. Všechno zničil jeden hloupý pohyb volantem.

Zuzana (55), Praha .