Myslel jsem, že jsem svou dceru vychoval dobře. Jen do té doby, než jsem ji načapal, jak se věnuje nejstaršímu povolání. Jsem vinen vším a nezasloužím si žít.
Pomalu se zotavuji v domácím ošetřování, ale to ošetřování, to je silné slovo, chodí mi sem jednou denně bratr, když jede kolem a přinese mi z vývařovny v nosítku jedno jídlo, chleba a mléko.
Snad už se pomalu začnu o sebe starat sám, ale měl bych spíš všechno skončit. Byl jsem skoro polomrtvý, když mě zmlátil ten pasák. Měl mi dát ještě víc. Ale abych to vylíčil popořadě…
Zasloužím trest
Naše jediné dítě, Mirka, je krásná holka. Měli jsme ji jako drahokam, pečovali jsme o ni, dostala, o co si řekla, snažili jsme se, aby měla vzdělání. O to víc nechápu, jak se mohla tak spustit.
Jestli ovšem platí pořekadlo o jablku a stromu, pak jsem vším vinen já, protože moje temná stránka se v genech projevila po svém.
Sám jsem se vždycky snažil žít vzorně, nepiju, nekouřím, pracuji jako účetní a auditor, tak mi ani má profese nějaké výstřelky nedovoluje. Jen ta má nešťastná neřest… Je to silnější než já, je to nezvladatelná vášeň, co mě nutí čas od času opustit ten strohý a nudný svět slušnosti, skromnosti a pořádku.
To pak jako by se ve mně probudilo nějaké mé druhé já a jako hypnotizovaný beru telefon a volám na privátní byty, kde se nabízejí prostitutky. Jdu, pospíchám pak na udanou adresu a vybíjím ze sebe to odporné puzení, aby mi to vydrželo dalších čtrnáct dní, týden… A pak po čase znovu.
Je mi ze sebe špatně, a to nejen teď, kdy se má rodina ode mě, až na bratra, odvrátila. Jsem zřejmě psychicky nemocný, ale odmítám si tuhle polehčující okolnost připustit. Snížil bych tím svou vinu. Mrzí mě, že víc už mě zřejmě nikdo nepotrestá.
Přijetí v kuchyni
Byl to bůhvíkolikátý pražský byt, který jsem navštívil, je jich tolik a v každém nějaké jiné holky. Někdy mají pasáky, jindy pracují samy na sebe, prostě priváty.
V ten čtvrtek jsem jel skoro přes celé město, vždycky jsem dával přednost vzdálenějším adresám, abych zmenšil pravděpodobnost prozrazení.
Ve staré vilce mě přivítala tlustá ženština, posadila do křesla v kuchyni a prý abych počkal na slečnu Klotyldu. Závěsy té místnosti byly zatažené, takže tu panovalo přítmí navzdory stále silnému dennímu světlu venku.
Pak se otevřely dveře a vstoupilo zívající stvoření v lehkém županu, ze kterého koukaly dlouhé nohy. Měla ruku před pusou a zívání jí přivřelo oči natolik, že sama v tom šeru zřejmě sotva něco viděla. Jen zákazníka v křesle.
Přišla se mi ukázat, jestli budu mít zájem, tak to občas chodilo, i když kuchyně nebývala zrovna typickým přijímacím salonem. Tady se ovšem pokoje zřejmě využívaly naplno a místem se neplýtvalo.
Pasák na nic nečekal
Pak vyjekla a ve mně hrklo. Dívali jsme se na sebe věčnost, nebo možná zlomek sekundy. Rozhodně na tu chvíli nezapomenu. „Mirko! Co tu děláš?!“ Měla pořád dokořán otevřenou pusu a už ji tak nechala. Ruka jí spadla podél těla.
„Tati!“ Přistihl jsem ji já, přistihla ona mne. Jeden druhého jsme našli tak, jak bychom se nikdy nenadáli. V tu chvíli jsem se ze zákazníka vykřičeného domu opět převtělil do role otce a začal křičet, že půjde okamžitě se mnou, ať se obléká.
Ten křik přivolal nejdřív starou ženu a vzápětí se přihnal nějaký hromotluk, který na nic nečekal a pustil se do mě. Mlátil mě ještě na schodech, ze kterých jsem potom spadl, skutálel se a víc si nepamatuji.
Jak říkám, měl přitlačit a nemusel jsem už řešit ty své strašné výčitky.
V nemocnici jsem byl tři týdny, z toho tři dny na jednotce intenzivní péče. Pak mě poslali domů, do prázdného bytu, žena se odstěhovala na naši chatu kousek za Prahou i s dcerou a vzkázala mi, že požádala o rozvod.
Proč to dcera udělala, se snad už ani nedozvím, ale bratr vyslovil domněnku, že snad ze zvědavosti a taky že chtěla mít své peníze, hodně peněz. Jako kdyby jí něco chybělo… Možná ta naše pečlivá výchova byla nakonec až příliš svazující.
Zvolila únik tou nejhorší formou. Svobodu a anarchii si představovala přesně takhle. A k tomu snad ta touha po dobrodružství, a možná i něco takového co v tak odporné formě dřímalo ve mně samotném a muselo občas ven.
Život za trest
Zabývám se tím stále dokola a samozřejmě, že sám na nic nepřijdu. Kde jsme jen udělali chybu… Do jaké míry vůbec můžeme za své děti. Kdy a proč se v nich projeví špatné já, které jsme svými špatnými životy a myšlenkami živili my?
Stále více je mi jasné, že má dcera za svůj poklesek rozhodně nemůže. To já jsem vinen, a navíc jsem všechny zklamal, když jsem sám sebe usvědčil ze zvrácenosti.
V nemocnici jsem všechno řekl policii, přiznal se jako zákazník a poprosil jsem muže zákona, aby mou dceru vysvobodili. Hromotluk, co mě ztloukl, je ve vazbě a tu stařenu to možná čeká. Trest pro mě samotného nikdo nechystá, pro mě je trestem můj další život.
Jen jediné je na něm pozitivní, už nebudu žít ve lži. Jestli vůbec budu žít, protože si to nezasloužím.
Adam (55), Praha