Může za to babička. Věnovala se slabému, přespočetnému selátku tolik, až se stalo miláčkem celé rodiny. Nepoznala jsem hodnější, chytřejší a šikovnější zvíře.

Prarodiče měli velký dům na vesnici, u něho byla stodola a velký chlév.V něm se to domácím zvířectvem jen hemžilo. Vedle králíků, koz, slepic i krocanů tam žila i prasátka. Zabiječka bývala nejčastějším důvodem rodinných sešlostí.

Prarodiče si vystačili s chovem sami, prasnice jim jednou a někdy i dvakrát do roka přivedla na svět kolem šesti selátek.Jednou se ale stalo, že se jich narodilo dvanáct! Dvě ale záhy zemřela a třetí bylo tak malinké, že mu dědeček nedával žádnou šanci.

Babička to ale nevzdala. Vzala si malé sele do kuchyně, uložila do krabice a šup s ním do trouby.Aby bylo v teple. Krmila ho jako mimino mlékem v lahvičce s dudlíkem. A dala mu, jako jedinému zvířeti na jejich malém statku, jméno Ferdík. Selátko hezky rostlo a babička mu udělala pelíšek pod pecí.

Nerozluční kamarádi

Tam ale rád polehával oříšek Punťa a na peci se hřála kočka Mourka. Jak čas šel, stali se z těch tří nerozluční kamarádi. Dokázali si spolu úžasně hrát a my, děti, to s radostí sledovaly a někdy se i připojily. Ferda rostl a už z něho byl pořádný kus.

Do chléva k ostatním se mu ale nechtělo. A babička ho v tom podporovala. Což se dědečkovi nelíbilo. „Nemělas mu dávat jméno!“ říkal často. „Teď ho jen tak neklepnem!“ Babička se zpočátku smála, ale jak šel čas, Ferda se stal jejím oblíbencem.

Nejenže se naučil čistotě a významně si chrochtnul u dveří, když chtěl pustit na dvorek, aby vykonal svou potřebu, ale naučil se i několik pěkných cirkusových kousků. Bavil tím nejen naši rodinu, ale občas celou vesnici.

Rád nosil na hlavě dědův klobouček a držel v rypáku zapálenou cigaretu. Tvářil se přitom vždycky neuvěřitelně důležitě.

Když dosáhl potřebné váhy a dědeček babičce oznámil, že nadešel pašíkův čas, babička odvětila, že pokud Ferdu porazí, tak se s dědkem rozvede. A tak nám dělal Ferda radost mnoho let, až zemřel stářím.

Babička jeho smrt oplakala a nechala ho pohřbít pod jeho oblíbeným stromem. Vzpomínka na Ferdu mě provází celý život a patřím mezi malou skupinku Čechů, kteří se vyhýbají vepřovému. Nesnědla bych ho, jako by jiní nesnědli psa.

V nedávné době jsem viděla v televizi pořad o tom, jakým hitem mezi domácími mazlíčky se v některých zemích stávají miniaturní prasátka. Díky Ferdovi to považuji za skvělý nápad!

Julie (51), Pardubicko .