Sparta a Slavia. Dva rivalové, dva fotbalové kluby, jejichž fanoušci si občas vjedou do vlasů. Mé děti se do toho ale obuly velmi nepěkně.

Jirka je můj starší, dnes pětačtyřicetiletý, syn. O prvorozených se říká, že jsou moudřejší, vyzrálejší. Snad cítí tak trochu zodpovědnost za mladšího sourozence a vědí, že jeho ochrana je na nich.

Miloš ale o nějakou ochranu stál jen pár let po mateřské školce. Vyrostl brzy tak, že bratra převyšoval o půl hlavy a v ramenou začal taky povážlivě mohutnět. Oni mí chlapci mají každý jiného tatínka, takže je to celkem pochopitelné. Byla jsem na ně po celou dobu sama, ale nelituji toho.

Zarytí fandové

Na mě si nikdy nedovolili a respektovali mě, má výchova jim stačila. Alespoň to jediné jsem si nikdy nevyčítala. A kluky nikdo neotravoval, byli svými pány.

Miloš byl ovšem pánem větším, to se dalo po románku s tím sebevědomým cizincem, co zmizel opět ve světě, čekat. Na prvním stupni základní školy už věděl Pierrův syn všechno nejlíp a do ničeho si nenechal mluvit.

A tak když jednou Jirka u nedělního oběda slavnostně prohlásil, že je slávista, musel Miloš samozřejmě kontrovat opačnou volbou. Za týden jsme to na stejném místě u stolu slyšeli oficiálně. Máme prý doma dalšího zarytého fanouška a je jím tentokrát sparťan.

Pohádali se u jídla ještě ten den, ale mírnější Jirka nakonec přece jen mávl rukou a po zbytek dne se to odbývalo jen nějakým zamručením a opovržlivými pohledy. Ovšem časem začalo být zarážející, že Miloše provokování stran fanouškovské příslušnosti nechtělo pustit.

Tou dobou navíc Sparta zářila v čele tabulky a porážela jednoho soupeře za druhým.

Miloš se bratrovi posmíval a ten reagoval jen svraštělým obočím a občasnými poznámkami ve smyslu jen ať počká a kdo se směje naposled, směje se nejlíp. Železná Sparta ovšem ligu vyhrála a pak ještě několikrát za sebou.

Psala se osmdesátá léta minulého století a náš Miloš se naparoval, kudy chodil. Jirka se chvílemi tvářil, že se ho to netýká, jindy zase vypadal nešťastně. Říkala jsem si, kdy asi přestoupí ke sparťanům a bude doma konečně klid. Nebyl nikdy.

Kluci odrostli, šli do učení, Jirka na truhláře a Miloš dělat instalatéra. Dobře udělali, řemeslo má zlaté dno v každé době. Později se udělali pro sebe, dnes mají své firmy. Jenomže co se po celou dobu nezměnilo, byl jejich přístup k fandění.

Drsná bitka

Byli tenkrát ještě kluci, ale už je pomalu opouštěla ta nejhorší puberta, když jednoho dne Sparta utrpěla na svém hřišti těžký debakl. Nevedla si tou dobou ostatně nijak dobře delší dobu, a i proto byl dosud u nás poměrně klid.

Jenomže to mělo být pouze ticho před bouří. Jirka po výhře Baníku Ostrava utrousil uštěpačnou poznámku a nastala mela. Prali se přímo u nás doma, v kuchyni. Nebrali ohledy na mé ječení, na tříštící se nádobí a praskající nábytek.

Mladší Miloš vyhrál, klečel na svém bratrovi a po několika posledních ranách do Jirkova obličeje ze sebe zřejmě dostal poslední zbytky frustrace. Zvedl se a odešel referovat o svém kousku mezi své přívržence, skalní fanoušky Sparty, kteří se scházeli v jedné hospodě.

Snažila jsem se Jirku ošetřovat, ale vytrhl se mi a uraženě se zavřel ve svém pokoji. Nevěděla jsem si s nimi rady. Od té doby se poprali několikrát. Byl to ale za celý život vlastně jen jediný problém, který sem se svými kluky měla.

Učili se dobře, pomáhali mi… Když nad tím tak přemýšlím, možná  ta jejich rivalita byla i za tím, že se oba snažili být ve všem nejlepší. Aby jeden druhému ukázal:

„Takhle se chová správný sparťan (slávista)!“ Rodinu jako první založil starší Jirka a Miloš se dlouho za ním nezdržel.

Jejich firmy velmi rychle prosperovaly a oba si mohli postavit domy. A jejich manželky jim rodily zdravé děti takovým tempem, že jsem měla pocit, zda nechtějí proti sobě postavit fotbalové jedenáctky. Skončili prozatím každý u čtyř ratolestí.

Jiří i Miloš pořádají střídavě na svých zahradách rodinné oslavy, vzájemně se zvou a trumfují podnikatelskými úspěchy. Vymínila jsem si, že téma fotbalu na takovéto akce nesmí. Aby byl klid. Daří se to ovšem jen zčásti. Většinou si ty oslavy moc neužívám, bojím se, že se něco semele.

Budu mít poslední přání

Už jsem z toho tak na nervy, že jednou, když měl benjamínek, čtyřletý Jirkův Vilém narozeniny a děti kopaly do míče a začaly se hádat, jestli je lepší Sparta nebo Slavie, vzala jsem nůž připravený na krájení dortu, který Vilém dostal, a jeho další dárek, zmíněný balon, jsem nemilosrdně propíchla. Pak jsem se všem omlouvala a dětem tvrdila, že to byla nehoda.

Těžko mi asi věřili, ale ti dva tvrdohlaví berani to určitě pochopit museli. Přesto v té své fanouškovské zarytosti pokračují dál.

Neslyšela jsem o podobném případu, kdy se dva sourozenci tak strašně nesnášeli kvůli příslušnosti k nějakému fotbalovému klubu. Je až neuvěřitelné, co ten kulatý nesmysl s lidmi dělá! Já se snad jejich usmíření dočkám teprve až na smrtelné posteli.

Bude to mé poslední přání a to mi oba musí splnit. Naděje umírá poslední.

Renata (73), střední Čechy .