Manželovi nevadilo, že je naše téměř nové auto stále špinavé. Rozhodla jsem se ho umýt sama a pořádně. Jenže, z auta nezmizel jen prach!

Po novém autu jsem toužila snad víc, než manžel. To staré sloužilo dobře, ale patnáct let je dlouhá doba a už bylo načase si dopřát jiné, hezčí a spolehlivější. Značku auta jsem neřešila, nerozuměla jsem tomu. Ale barvu jsem měla vybranou už dávno. Toužila jsem po stříbrné metalíze!

Špinavým jsem jezdit nechtěla

Chtěla jsem pěkné autíčko, s kterým bych si to drandila na výlety, i za dětmi, a nemusela se bát nějaké poruchy. Takové nepříjemné situace jsem zažívala čím dál častěji. Auto prostě nenastartovalo, nebo v půli cesty začalo stávkovat.

Prostě, nové auto byl splněný sen. Jenže, manžel jakoby si ho vůbec nevážil. Do myčky s ním nejel, jak byl měsíc dlouhý. Měli jsme toho stříbrného krasavce sotva půl roku, a byl špinavý, jako bychom s ním jezdili spoustu let.

„Prosím tě, neumyl bys to auto? Je to ostuda, takhle s ním jezdit“ prosila jsem manžela, ale on mě snad vůbec neslyšel. Nebo spíš dělal, že mě neslyší. Vlastně mě ignoroval. Bylo to k zbláznění! Nepomohly prosby ani výhrůžky.

Nakonec jsem pořádně zvýšila hlas, aby se naštval a konečně mi odpověděl: „Když si tak chytrá, umyj si ho sama!“

Nechtěla jsem být závislá

Nejprve jsem si pomyslela, že to by se mu tak hodilo, abych dělala všechno za něho. Pere a vaří snad on za mě? Všechno dělám sama, tahám těžké nákupy, a dokonce i na zahradě ryju záhony.

To dostanu vážně na starost i to auto? Potom mě ale napadlo, proč vlastně ne? Proč být odkázaná na něčí chuť, či spíš nechuť, něco udělat. Pevně rozhodnutá jsem se vydala ke garáži.

U našeho domku totiž už kdysi postavil manžel takovou velkou garáž, která nebyla jen pro auto, ale sloužila i jako kutilská dílna a sklad pro zahradní náčiní.

Byl tam dost velký nepořádek, ale i to jsem se rozhodla změnit. Už to nebude jen manželovo království. „Já mu ukážu!“ říkala jsem si a rozhlížela se v tom šeru kolem sebe. Na stropě totiž svítila jen zářivka a ještě podivně vrčela a blikala.

Se špínou jsem z auta smyla i lak

Popadla jsem na zemi stočenou hadici a pustila vodu. Byla to nějaká speciální, kterou manžel čistil dlaždice na dvoře. Měla pořádný tlak. Hadici jsem namířila na auto a pěkně ho prudkým proudem vody omyla.

Špinavá voda tekla do kanálu a já si všimla, že v ní plavou nějaké kousky. „Bahno!“ pomyslela jsem si a přidala tlak. V tom se za mnou zjevil manžel a hnal se ke kohoutku, aby vypnul vodu. „Co jsi to provedla?“ křičel a chytal se za hlavu.

Voda pomalu stékala z auta a já uviděla tu spoušť. Hadice zvaná Vapka smyla tlakem z auta nejen špínu, ale i můj milovaný stříbrný lak! Byla to hrůza, vidět tu spoušť. Měla jsem se cítit provinile, ale začala jsem se smát.

Manželovi, jak se tragicky tváří i tomu autu, jak strašně vypadá. Smála jsem se a manžel se nakonec přidal. Auto dostalo nový lak a já ho už mýt nemusím!

Helena P. (59), jižní Morava