Je to příběh z časů, kdy děti svým rodičům po celý život uctivě vykaly. Můj děda nebyl výjimkou, vesnice ve středních Čechách žila hodně dlouho tradičním způsobem. A majetek se nadevše ctil.

Mohlo by se skoro zdát, že majetek měl tehdy leckdy větší cenu, než lidský život. Než lidské vztahy tedy určitě, ale to jistě případ od případu.

Děda nebyl zvyklý pít, ani o svém dětství moc často nevyprávěl, ale když si výjimečně, třeba na Vánoce, dal trochu vína, začal být ten drsný chlap kupodivu lítostivý a mě to jako malého kluka vždycky překvapilo.

Zapalovač nechal v srdci křivdu

Jeho vyprávění o tom, jak pradědeček, jeho otec, ztratil při sečení louky zapalovač a vztekle syna nutil, aby ho našel, jsem slyšel obvykle na Štedrý den.

„To jste si na něj taky mohl dávat větší pozor,“ dovolil si prý malý děda Frantík. A reakce vznětlivého praděda Bohouše byla okamžitá. Odepnul pásek a než se tehdy devítiletý dědeček stačil rozeběhnout, od spony na pásku měl rozseknutou kůži na hlavě.

Praděda skončil v slzách

S otcem v patách běžel za svou tetou, vběhl do stavení z posledních sil a schoval se tetě pod sukně. A ta už ho nedala. Děda neměl svého otce moc rád. Nebo lépe řečeno, snad kdesi hluboko uvnitř ano, ale zároveň v něm zůstaly dávné křivdy.

Choval k pradědovi povinnou úctu a nevyřešená příkoří mu spočítal konci jeho života. Dal ho do domova důchodců, který  připomínal spíš vězeňský lágr, kolik tam bylo zubožených lidí.

Pradědeček tam plakal, když jsme za ním přijeli, a stěžoval si, že to tam smrdí, že si všichni lezou na nervy, jídlo se nedá jíst a on že chce umřít. To se mu nakonec povedlo, ale ještě předtím se dostal na chvíli domů.

A zjistil, že mu jeho František odvezl z dílny ponk, truhlářský stůl, na kterém praděda pracoval celý život a byl pro něj něco jako životní druh.

Dějiny v kůlně

Tenkrát brečel ještě víc. Pamatuju si, jak se belhal přes dvůr do kůlny, aby se, ačkoli už vůbec nepracoval, aspoň pohmatem na chvíli polaskal s tím kusem svého života.

Chodíval jsem tam taky, abych zjistil, co na tom stole pradědeček vidí. V jeho šuplících byly všelijaké poklady, třeba mince, které už dávno neplatily, snad z období protektorátu, možná z první republiky, nebo Rakouska-Uherska.

Ty penízky zajímaly jen mě, praděda hladil svůj ponk a koukal se neuvěřitelně špinavým oknem plným pavučin přes dvůr na svůj starý dům. Nikdy nic neříkal, ale asi se mu musely honit hlavou všelijaké myšlenky.

Dřevo vzpomíná

Třeba ten ponk takhle hladil, když se vrátil z ruského zajetí z první světové války. Šel dva roky pěšky domů a cestou stavěl lidem domy. Protože, jak říkal: „Ti lidi tam, hochu, ti nic neumějí.

Bydlí v zemi.“ A děda co ten ponk vzal a přestěhoval do kůlny u své chaty, dělal jakoby nic a že o ničem neví. A obraz, který sám kdysi namaloval a na kterém byl praděda zvěčnělý, vyřízl z rámu a spálil. Jeho nenávist k otci šla vlastně až za hrob.

Mám pocit, že ke konci pradědova života už si i to vykání užíval, mluvil k otci spatra, úsečně a rozhodně bez úcty. Věděl, že přezkou do čela už nedostane.

Když bezmála stoletý pradědeček umřel, vzal děda jeho urnu s popelem a postavil ji do kuchyně, aby na ni prababička viděla z postele. Umřela pár měsíců po svém muži, v domově důchodců byla jen necelé dva týdny.

Když obě urny nesl děda na hřbitov, bez obřadu, byl zamlklý. Společnými silami jsme odsunuli náhrobní desku a nádoby, obě pečlivě zabalené v igelitu, dal sám do hrobu. Pak desku zasunul, postál a vysmrkal se do velkého látkového kapesníku.

Doma si dal velkou štamprli slivovice, kterou sám pálil ze švestek v sadu a rozpovídal se, informoval moji babičku, že „dal bábu s dědkem do igelitu a teď jsou zase spolu“. Pak se rozbrečel víc, než když vzpomínal, jak utíkal před zuřivým otcem po vesnici.

Zase na místě

Já si teď občas vzpomenu na tu dávnou chvíli, když se v kůlně naší staré chaty dívám na pradědův zaprášený starý ponk a jeho tvary krásně opracované staletým používáním, přesnými a citlivě vedenými údery. Měl bych ten ponk hlídat jako oko v hlavě, je to rodinná starožitnost, kterou už nikdo nesmí nikomu ukrást.

Mohl by z něho být psací stůl, tak je krásný. Pro truhlářskou práci už se nehodí, je celý zprohýbaný, čas si na něm vybral svou daň. Ale právě to je na něm úchvatné. Připomíná dřinu předků, tvrdý lidský život.

Jeho svěráky, šroubení a jiné součásti můžou někdy pěkně skřípnout a zabolet, ale když se dílo zvládne, je to radost. A základ je tak pevný, že vydrží věčnost. Těším se, že ho dám na exkluzivní místo v mém moderním domě.

Bude mi dělat společnost a přivolávat vzpomínky. Věřím, že jen ty hezké.

Petr (64), Mladá Boleslav