Na závěr života jsem se dočkala trápení, které nikomu nepřeju. Musím každý nový den pouze smutně počítat škody, které páchá synovec na domě, který pro mě tolik znamená. 

S  bratrem jsme se měli vždycky rádi. Od dětství mě ochraňoval před dotěrnými kluky, utěšoval mě, když jsem dostala pětku, honem běžel do lékárničky pro Akutol, když jsem si rozbila koleno.

Prostě dělal všechno, co má správný bratr mladší sestry dělat. Vypěstoval ve mně lásku, kterou k němu chovám dosud, i když je dnes po mrtvici a nemůže se hýbat, ani nemluví.

Rána osudu

A přitom bych tolik chtěla, aby mi něco řekl, aby mi odpověděl na mé zoufalé prosby, na žalostné vyprávění, které si nemohu odepřít, když ho navštívím v léčebně dlouhodobě nemocných. Často se přistihnu, že zajdu daleko, až k výčitkám.

A to jistě není správné. Ale když mně tolik rve srdce, když říkám to, co denně ze svého okna vidím!

Před sedmi lety můj bratr Michal přenechal náš rodný dům svému synovi s tím, že v něm ještě dožije, ve svých sedmdesáti sedmi letech měl na takové gesto jistě právo. Já už jsem měla dávno postavený jiný domeček na sousední parcele, tady jsem prožila docela hezký život se svým manželem, ale děti od nás odešly už dávno do světa a po manželově smrti jsem zůstala sama.

Ubohé kytičky!

Bratr mi s údržbou domu občas pomáhal, ale všechno se změnilo, když ho postihla mozková příhoda. To je pět let zpátky.

Bratr byl po té události chvíli v nemocnici, potom i na čas doma, ale jeho stav se nelepšil, naopak zhoršoval, a protože jeho syn Tomáš se o něj starat nechtěl a já fyzicky už nemohla, musel jít zpátky do nemocnice, odkud byl po pár týdnech přeložen do „eldéenky“. Co se dělo potom, je ta má noční můra a děs, na který se každý ráno dívám z obavami z okna.

Co se s tím naším rodným domem zase přes noc stalo… Kdyby dům jen chátral!

Můj nezvedený synovec ho devastuje takovou rychlostí, že se budu za chvíli dívat jen na trosky. Pláču nad mými kytičkami, které jsem ještě sázela kdysi a nyní postupně hynou a zarůstají plevelem, musím přihlížet tomu, jak usychají stromy a trčí z nich spousty ošklivých vlků, těch větví, co se musí každý rok zjara nebo na podzim prořezávat, vidím návštěvy, které šlapou po záhonech, kde byly tulipány, snad jen ty růže se nedají a naopak se rozrůstají a začínají obepínat  dům jako ten zámek z pohádky. Kdyby to viděl náš tatínek, zuřil by a jistě by byl hodně zlý.

Kdyby to mohl alespoň z poloviny udělat Michal. Jenomže ten jen poslouchá mé stížnosti, nemůže nic říct a je mu určitě strašně.

V domě se fetuje a droguje

Z domu odpadává omítka a záhon, kde byly jahody, je plný obrovských zelených rostlin, které už na dálku divně páchnou, sousedka říkala, že to je marihuana, ta droga. Možná proto chodí do rodného domu divné návštěvy.

Mám z nich velký strach.

Lidé jsou to vyzáblí, takoví bez duše, chodí jak mátohy a kouří v kroužku na dvorku, často se strašně nahlas smějí až do rána, já nemohu spát, oni se smějí a já brečím do polštáře a ráno jdu zase žalovat Michalovi ale ten jen němě zírá, kdoví, co si myslí. Možná by měl radu, ale jak to zjistím?

Kdyby mi tak jen mohl něco říct, nebo naznačit. Udělala bych všechno, snad bych i ten dům podpálila, abych nemusela vidět, jak mi beznadějně schází před očima.

Sama se ale k ničemu neodhodlám, nechci dělat nic bez svolení bratra. Nikdo jiný z rodiny už nablízku není. Ano, jednou za rok přijede syn i sestra, oba na Vánoce, ale v tu chvíli ze zubožené zahrady není nic vidět, všechno je pod sněhem.

A mému vyprávění nikdo nevěří, myslí si, že jsem už stará a přecitlivělá, že si vymýšlím a bůhví, jak to je.

  Ten člověk mě nevnímá

Minulý čtvrtek jsem se opět po čase odhodlala do našeho rodného domu jít a se synovcem si promluvit.

Bylo odpoledne ve všední den, on zrovna vstával z toho svého pelechu, ve kterém měl nějakou ženskou, která něco zamrmlala a spala dál. Tomáš mě chvíli poslouchal, tupě zíral, koukal, jak se mi slzy kutálejí po tvářích, pak šel do lednice, vytáhl odtamtud otevřenou láhev piva, s mlaskavým srkáním ji dopil, pak krknul a řekl, ať se na to prý vykašlu. Že to je příroda a takhle je to dobře.

A pak mi nabídl láhev rumu:

„Napij se tetino, bude ti fajn, kašli na to!“ Viděla jsem, že jsem opět házela hrách na stěnu, ale alespoň jsem něco udělala.  Možná něco provedu Dál se sice budu dívat na náš rodný dům, jak pomalu, nebo spíš rychle, chátrá, budu na dálku oplakávat mé kytičky a posílat jim na rozloučenou vzdušné polibky, ale budu mít čistější svědomí. Nevím, jak dlouho to vydržím dělat, snad do smrti, což doufám.

Nebo to nevydržím a stane se něco hrozného, za co mě pak Pán Bůh potrestá. Ale já se tomu činu neubráním. Třeba mě v nebi vezmou na milost.

Klára (82), Opava