Lidé nám ovlivňují naše rozhodnutí, i když už si dávno můžeme zvolit svobodu!
Narodila jsem se sice jako mladší ze sourozenců, ale rozhodně jsem nepatřila k rozmazlovaným dětem. Větší pozornost soustřeďovali otec s matkou na mého staršího bratra.
K otci jsem měla spíš takový neutrální vztah, rozhodně jsem nebyla jeho milovaná malá holčička, jak jsem to vídala u kamarádek. Bylo to dané i tím, že hodně pracoval a nebyl příliš společenský. Matka byla jeho pravým opakem.
Se svojí dominantní povahou ráda ovládala všechny kolem sebe. A protože já jsem nepatřila zrovna k průbojným dětem, měla se mnou snadnou práci.
Vybrala mi i školu!
Kdykoliv jsem něco provedla, třeba přinesla špatnou známku, věděla jsem, že u otce mi to projde, zatímco matka bude vyvádět. Naučila jsem se z ní mít opravdový strach. Vlastně jsem nikdy nepoznala skutečnou mateřskou lásku.
Ostatní děti měli maminky, já „policajta“. Těžko jsem se pod neustálým dohledem mohla naučit samostatnosti. Celé dětství a dospívání jsem pouze plnila matčinu vůli. Nevadilo mi to a nebojovala jsem s tím.
Naopak jsem se snažila matce zavděčit a její rady nebo příkazy jsem považovala za jediné správné. Dodnes se červenám při vzpomínce na to, jak mě karatelským tónem poučovala o intimních otázkách, od ženského cyklu po to, jak se mám chovat vůči opačnému pohlaví.
Byla jsem zkrátka pod jejím silným vlivem. Ona to dobře věděla. Měla jsem své sny o tom, co chci v životě dělat, ale o ty mě matka připravila. Chtěla jsem se hlásit na zdravotnickou školu a později to zkusit i na medicínu.
Matka mi to ale vymluvila a doporučila mi gymnázium. Nedokázala jsem se vzbouřit a dopadlo to špatně. Musela jsem na střední škole dokonce opakovat jeden ročník, protože mě studium vůbec nebavilo.
Chodila k nám na inspekce!
Byla jsem ze své matky natolik vystresovaná, že jsem si sama vlastně nedokázala ani pořádně vybrat životního partnera. Nepatřila jsem na střední škole k dívkám, u kterých by se kluci předháněli v boji o jejich přízeň.
Sblížila jsem se se stejně zakřiknutým spolužákem, ale když se to matka dozvěděla, začala ho v mých očích očerňovat. Prý potřebuji pevné vedení a takový ňouma by mi nebyl oporou. Nápadníka mi pak doporučila sama. To už jsem byla v maturitním ročníku.
Mirek se ke mně choval slušně, ale já jsem ho nemilovala. Přesto jsem si ho po maturitě vzala. Měli jsme spolu dvě děti. Poté, co jsem se odstěhovala z domova a ztratila tak přímý dohled matky, začala jsem si uvědomovat, jaký vliv na mě měla.
Stejně jsem ale nedokázala dělat věci po svém. Matka mi mluvila i do výchovy dětí, do péče o domácnost, zkrátka do všeho. Pravidelně nás navštěvovala a já byla vždy nervózní z toho, co mi zase vytkne.
Vzbouřila jsem se až po letech!
První opravdovou vzpouru proti matčiným názorům jsem se odvážila udělat až tehdy, kdy jsem podala žádost o rozvod. Důvod byl jasný: opakovaná Mirkova nevěra. Tu první jsem mu odpustila, ale když jsem zjistila, že mě podvádí dál, došla mi trpělivost.
Matka se rozvodu všelijak snažila zabránit, už proto, že i ona se nedlouho předtím po letech rozvedla s otcem. Vnímala jsem, jak už nemá takovou moc a sílu a dotáhla jsem svůj rozvod do konce. To mi dodalo novou energii a chuť do života.
Ohlížela jsem se zpátky za všemi těmi roky, kdy jsem trpěla strachem z matky a uvědomovala jsem si, jak byl zbytečný. Mohla jsem si jít svojí cestou už dávno, přinejmenším od doby, kdy jsem byla plnoletá. Vyčítala jsem svoji slabost hlavně sama sobě.
Matka si uvědomovala, že svůj vliv nade mnou ztratila. Příliš jsme se pak nestýkaly. Usmířit jsme se ale už nestačily, i když jsem o to vlastně stála. Jednoho dne mě nečekaně zastihla zpráva o matčině smrti – zemřela doma, osamělá. Zabil jí infarkt.
Oplakala jsem to. Jedno vím ale jistě: vůči svým dětem jsem nikdy nebyla a nebudu taková, jakou byla moje matka ke mně.
Denisa L. (49), Jičín