Už když jsem Míšu čekala bylo jasné, že bude jedináček. Měla jsem zdravotní problémy, které znamenaly, že i když se mi podaří dítě donosit, na další budeme muset zapomenout.
Nakonec jsem po porodu přišla o dělohu. Míša byla chytrá, hezká a ostatní děti ji měly rády. Oblíbená byla na základní škole, na střední a přátele si rychle našla i na vysoké. Vystudovala farmacii, byli jsme na ni moc pyšní.
Plánovala si tři děti
Po studiích měla v plánu hlavně pracovat, netajila se ale ani tím, že rodinu by chtěla dřív, než jí bude třicet. Plánovala si, že by chtěla alespoň tři děti.
Míša věděla, co chce, ale najít dneska kluka, který by chtěl rodinu co nejdřív, to není zrovna jednoduchý úkol. Dceři to trvalo až do devětadvaceti, než takového chlapa našla. Zdálo se, že udělala dobře a počkala si. Vítek byl o čtyři roky starší než ona.
Byl truhlář, v domku po dědovi, který si sám opravil,měl vlastní dílnu.
Se svou předchozí slečnou chodil tři roky a rozešli se proto, že dotyčná chtěla čekat s dětmi i se svatbou. Připadal nám jako milý, solidní kluk, a tak jsme ani neprotestovali, když se chtěli brát už po necelém roce.
Byly to krásné časy
Občas člověku může život připadat jako pohádka. Nám alespoň připadal. Mladým se ve všem dařilo. Skoro přesně devět měsíců po svatbě se narodil Alešek, za rok a půl po něm dvojčátka Anička a Barborka.
Vítek se oháněl v dílně, kde mu pomáhal jeho tatínek, Míša byla s dětmi doma. Bavilo ji to, navíc začala šít dětské oblečení, a tak si k mateřské i něco přivydělala. Tři malé děti a domácnost jsou ale zápřah.
Vítek sice naší dceři pomáhal, jak se dalo, občas jsem na ní ale stejně viděla, že je dost unavená. Unavená, ale šťastná.
Hlídali bychom vnoučata klidně denně, jenže Míša byla jako máma na plný úvazek prostě spokojená. Když byly dvojčatům tři roky, začala uvažovat, že by šla pracovat alespoň na částečný úvazek.
S malým ve školce a hlídáním u nás i u Vítkových rodičů, by se to zvládnout dalo. Pro začátek zkusili dát Aleška do školky. Netrvalo to ani dva měsíce a od nějakého děcka tam chytil ošklivou chřipku. Doma ji pak samozřejmě postupně dostali všichni.
Míša se, sama s horečkou, snažila o rodinu postarat. My jsme směli jen přivést nákup a nechat ho za dveřmi, tak moc se bála, že by nás nakazili.
Přinesl ze školky chřipku
Ostatní se z nemoci dostali tak po týdnu, ale Míša pořád nějak nebyla v pořádku. I když tvrdila, že už je v pohodě, bylo na ní vidět, že je přetažená a necítí se dobře.
Pokašlávala, teploty se jí vracely. Když jsem u nich byla na návštěvě, všimla jsem si, že jí doslova padá všechno z ruky. Nejdřív lžička, pak hrnek s kávou. Ani nevím proč, ale znepokojilo mě to. „To nic není mami,“ zlehčovala to Míša.
„Prostě mám po té chřipce nějaký problém s klouby. Jako bych tu pravačku měla nějakou ztuhlou. Ale ono to povolí, neboj. Tyhle chřipky jsou prevít, ale nakonec to přejde.“ I když mě uklidňovala, zašla jsem pak ještě do dílny za Vítkem.
Měl stejný pocit jako já a slíbil mi, že Míšu přiměje, aby si zašla k lékaři. Na to ale nakonec nedošlo. Za tři dny se Míša vzbudila s horečkou. Zůstala v posteli, jenže jí bylo čím dál tím hůř a odpoledne najednou přestala vidět na pravé oko. To už vyděsilo i ji a souhlasila, aby jí Vítek zavolal sanitku.
Honem pro sanitku!
Míšin stav se v nemocnici nelepšil. Co jí je, to nám lékaři řekli až za deset dnů, po spoustě testů a vyšetření. Roztroušená skleróza.
Nejdřív jsme byli vyděšení a nešťastní, pak jsme hledali důvody k optimismu. Sama Míša si nepřipouštěla, že by mohla být vážně nemocná. Brala to tak, že u ní nemoc bude postupovat určitě jen pomalu a nenechá se jí nijak omezovat.
Plány jsou hezké, bohužel však často nevycházejí. Přes veškerý optimismus a snahu nepoddat se osudu, byla Míša po půl roce na vozíku. Ale snášela to lépe, než my všichni dohromady.
I ve svém zdravotním stavu se dokázala postarat o děti a usmívat se přitom na všechny kolem. Bolestnou ránu jí nakonec nezasadila těžká choroba, ale ten, komu nejvíc věřila. Vítek nesl její nemoc hodně špatně.
Když skončila na vozíku, byl najednou často mimo domov, kašlal na práci a nakonec dcera zjistila, že jezdí za bývalou spolužačkou ze školy.
Bojíme se, co nás čeká
Teprve když udeří problémy, ukáže se, kdo má jaký charakter. Vítek zklamal na celé čáře. Nakonec sama Míša zažádala o rozvod, protože už nemohla snášet, jak jí zahýbá a snaží se s ní být co nejméně.
I s dětmi se odstěhovala k nám, protože sama by to jen těžko zvládala. Naše dcera je bez přehánění hrdinka. Přestože je nemocná, rozdává dobrou náladu a pozitivní energii všem kolem. Ze všech sil se jí snažíme její situaci ulehčit.
Je pro nás ale strašné vidět, jak ji osud zkouší. Navíc podle lékařů nejsou v jejím případě prognózy dobré. Udělali bychom cokoli, aby jí bylo lépe, a nic si nepřejeme víc, než aby viděla své děti dospělé.
Jenže proti nemoci jsme všichni bezmocní a jediné, co nám zbývá, je zachovat si odvahu a naději.
Jaroslava (63), okolí Trutnova .