Prožívala jsem těžké období a nevěděla, co si počít se životem. Potom jsem úplně náhodou potkala ženu, která se neuvěřitelně podobala mému manželovi. Byla to jeho tajná dcera!
Po náhlé smrti manžela se všechno změnilo. Do důchodu mi zbývaly dva roky, ale já se obávala, že až budu muset zůstat doma, nevyjdu s penězi.
S mužem jsme dost nákladně zrekonstruovali starý byt, abychom na stará kolena měli všechno hezké, nové a nemuseli se už o nic starat, jen si užívat.
Vůbec nás nenapadlo, že bychom měli spíš šetřit a chovat se nanejvýš opatrně. „Ivetko, pořídíme si ty drahé matrace, víš, že se na těchto věcech nevyplatí šetřit!“ domlouval mi a hned je objednával na internetu.
Chovali jsme se prostě, jako kdybychom měli žít do stovky a nemohlo se nám nic stát. Jenže, ono se stalo.
Připomínala mi manžela
Manžela srazila na přechodu opilá řidička a byl na místě mrtvý. Místo, aby se vrátil z práce a jako každý den zasedl k dobré večeři, kterou jsem mu pravidelně chystala, oznámili mi dva policisté, že manžel nežije.
Nastaly mi těžké časy. Splácela jsem půjčku, ke které mě manžel přemluvil a ta nebyla vůbec výhodná, vzhledem k našemu pokročilému věku. Horší ale byla osamělost, kterou jsem pociťovala snad každou minutu svého života.
Utápěla jsem se v bezbřehém smutku. Nic mě nebavila a nechtěla se ani s nikým vidět. V práci jsem odevzdala neschopenku a doma jen ležela a koukala do stropu.
Jednou týdně jsem šla na nákup, nic moc jsem nejedla a občas musela k lékaři na kontrolu a hlavně kvůli prodloužení neschopenky.
Zde, v čekárně plné lidí, se mi stala neuvěřitelná věc. Přímo naproti mně si sedla paní, tak kolem pětatřiceti let a byla neuvěřitelně podobná mému zesnulému muži. Nebylo to ale tak, že by mi ho jen připomínala. Ona byla jeho věrnou kopií!
Dávná nevěra mi nevadila
Nemohla jsem si pomoct a musela na ni pořád koukat. No, spíš zírat, protože ona si toho samozřejmě všimla a mile se na mě usmála: „Známe se odněkud?“ zeptala se manželovým hlasem! Samozřejmě jemnějším, ženským, ale ta podoba se prostě nedala zpochybnit.
Chvíli jsem váhala a potom ji požádala, zda bych s ní nemohla mluvit. Pozvala mě ochotně do přízemí nemocnice na čaj.
Ordinace se totiž nacházela přímo v areálu naší nemocnice, což byla velká výhoda a zároveň i nevýhoda, protože zde bylo vždycky hodně pacientů.
„Jsem úplně napnutá, co mi chcete říct? Vždyť jsme se nikdy neviděly, nebo si to alespoň myslím!“ řekla mi hned v úvodu a já si pomyslela, že je stejně přímočará, jako můj manžel. Trochu mě tím vyvedla z míry, nevěděla jsem, jak začít.
Nakonec jsem jí všechno vysvětlila a hned jsem se omluvila. Ona chvíli přemýšlela: „No, možná to není tak špatný nápad, že by mohl být váš zemřelý muž mým otcem. Maminka mě totiž vychovávala sama a o mém otci odmítala mluvit. V rodném listu žádného otce uvedeného nemám.“
Pátrala jsem po důkazech
Teď už jsem skoro byla přesvědčená, že moje domněnka je správná, když ta paní, Hanka se jmenovala, dodala: „Ale každý měsíc nám na účet chodila platba.
Zjistila jsem to nedávno, když maminka po dlouhé nemoci zemřela!“ Příjemně jsme si popovídaly a dozvěděla jsem se, že i Hanka je svobodná matka a sama vychovává malou holčičku.
Domluvily jsme se spolu na další schůzce, Hanka měla přinést výpis z účtu, který by definitivně potvrdil, že peníze jí posílal můj muž. Jenže, tak jednoduché to nebylo. Nenapadlo mě, že to bych na svém účtu viděla odchozí platbu.
Určitě jí je posílal z jiného, tajného účtu! Nebo jen tak, z pošty nebo banky. Doma jsem prohrabala všechny šuplíky, ale žádnou stopu jsem neobjevila. Byla jsem už zoufalá. Moc jsem si přála, aby Hanka patřila díky manželovi tak trochu ke mně. Moc mi ho připomínala a nechtěla jsem o ni přijít!
Našla jsem novou rodinu
Nakonec jsem po několika dnech hledání našla ve skříni, pod papírem, kterým bylo vyložené dno, našla malý tenký notýsek. Zde byly zaznamenány obyčejnou tužkou platby na účet, jehož číslo mi Hanka napsala na kus papíru.
To už byl důkaz! A velký! Na další schůzku přišla Hanka i s dcerou. Byla to skoro moje vnučka! Nádherná holčička plná života a radosti. Hned jsem se do ní zamilovala. Získala jsem skoro dceru a také skoro vnučku.
Najednou jsem měla pro koho žít, komu pomáhat a s kým trávit volný čas. S Hankou jsme si porozuměly hned od začátku a malou Zuzankou taky. V létě, když přijela na návštěvu dcera a mohla se obejmout s nevlastní sestrou, bylo naše štěstí úplné.
Všichni se radujeme z nové rodiny a já se mohu znovu těšit na každý nový den!
Iveta B. (60), Liberec