Cesty lidí se mohou na dlouhou dobu rozdělit. Pokud jsou si souzeni, nakonec se najdou.
Měla jsem docela bouřlivé mládí a za některé výstřelky se dnes i trochu stydím. Střídala jsem partnery jen tak ze sportu a na malém městě, kde jsem vyrůstala, jsem si vybudovala dost špatnou pověst. Dobře o ní věděl i Tomáš, se kterým jsem chodila půl roku.
Když jsme se rozešli, zjistila jsem, že čekám dítě. A protože Tomášovi jsem byla opravdu věrná, bylo jasné, kdo je otcem.
Chtěl po mně test otcovství!
To, že se mám stát matkou, mě, jak se říká, posadilo na zem. Najednou jsem si uvědomila, že takový život, jaký jsem žila předtím, nemůžu žít pořád. A Tomáš se zdál být vhodným partnerem pro budoucnost.
Rozjela jsem se proto za ním, abych mu tu zprávu řekla a byla jsem napjatá, jaká bude jeho reakce. Dostala jsem ale pořádnou ťafku, protože Tomáš prohlásil, že pokud ho chci označit za otce, bude se bránit soudně a žádat test.
Nepřímo mě tak obviňoval z toho, že jsem v době, kdy jsme byli spolu, měla ještě další partnery. Urazilo mě to. Odjela jsem tedy zpátky bez nějakého řešení. Rozhodla jsem se ale, že si dítě nechám, i když mi to doma vymlouvali.
Nechtěla jsem od Tomáše ani žádné alimenty. Dala jsem přednost své hrdosti. Jsem dodnes vděčná rodičům, že mi v té situaci pomohli. Život svobodné matky nebyl vůbec jednoduchý, ale s pomocí otce a matky jsem to zvládala. Narodila se mi dcera Marika.
Prvních několik let vyrůstala jen se mnou, pak jsem se rozhodla, že jí najdu „tatínka“.
Předčasný konec
Na partnery jsem měla dost smůlu. Snažila jsem se vybírat opatrně, ale pokaždé jsem se dříve či později spálila. Marika věděla, že její otec žije někde daleko. Byla to pravda, doslechla jsem se, že Tomáš se odstěhoval na druhý konec republiky.
Když bylo dceři deset let, navázala jsem konečně spolehlivý dlouhodobý vztah. Jmenoval se Filip, byl o pět let starší, rozvedený a hodný. Po jeho boku jsem prožila hezkých deset let a Marika ho brala jako svého náhradního tátu.
Asi bychom spolu byli už napořád, ale zasáhl krutý osud a Filip zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Poslední měsíce pro mě byly opravdovým citovým utrpením. Po jeho smrti jsem se zařekla, že už žádného muže nechci.
Marika byla už dospělá, studovala v Praze na vysoké škole. Nejprve mi samota vyhovovala, ale pak mi přece jen bývalo smutno. Jednoho dne jsem se vydala na výlet za bývalou kamarádkou, do města, odkud pocházel Tomáš.
Na nádraží, když jsem vystupovala z vlaku, jsem zažila šok. Nejprve jsem si myslela, že jsem tak moc intenzivně na Tomáše vzpomínala, až se tu objevil. Také on sem ale přijel na návštěvu za starými známými, jak se ukázalo.
Náhoda nebo osud?
V první chvíli se ve mně znovu ozvaly stará hrdost a zraněné srdce. Pak ale zvítězila zvědavost. Tomáš mě hned poznal, stejně jako já jeho. Dali jsme se do řeči a vyměnili jsme si telefonní čísla.
Trochu se mě dotklo, že se Tomáš nezeptal na moje někdejší těhotenství. Nejspíš si ale myslel, že jsem tehdy šla na interrupci. Setkali jsme se ještě jednou téhož dne, když jsme absolvovali domluvené návštěvy. Tomáš mi prozradil, že je rozvedený a bezdětný.
To byla pro mě nahrávka na smeč. Řekla jsem mu o Marice. Byl v šoku a k mému překvapení se rozplakal. Najednou jsem cítila, že moje tehdejší hrdost byla možná také chybou. Od toho dne jsme byli s Tomášem v neustálém kontaktu.
Postupně došlo i na setkání s dcerou. Ta s ním nejprve mluvit nechtěla, ale nakonec se nechala přesvědčit. Po rozpačitém prvním rozhovoru k sobě oba našli cestu.
Tomáš mě neustále přesvědčoval, že mi chce vynahradit svoje chování v dávné minulosti – a nakonec mě opravdu přesvědčil. Trvalo to čtvrt století, než se stalo to, co se mělo stát už tenkrát: svatba. Pozdě, ale přece jsme vytvořili úplnou rodinu!
Jana L. (47), Most