Bylo mi opravdu nejhůř, když jsem zaslechla záhadný mužský hlas.
Vím, jaké to je, dostat se do nepříjemné životní situace. Prožila jsem si to před lety na vlastní kůži. Hrnulo se to na mě ze všech stran. Nejprve rozvod, kdy mě zklamal muž, se kterým jsem chtěla strávit celý život.
Naše manželství bylo bezdětné, po gynekologické operaci jsem nemohla mít děti. Zůstala jsem tedy po rozvodu sama. V tu samou dobu jsem také ztratila práci, což pro mě představovalo zásadní existenční problém.
Viděla jsem všechno černě!
Rychle jsem se tak dostala na dno. Pomoc jsem od nikoho moc čekat nemohla. Otec mi zemřel, když mi bylo patnáct a matka byla už stará a v domově důchodců. Jediný sourozenec, kterého jsem měla, byl starší bratr.
S tím jsem se nikdy nesnesla a navíc žil dlouhodobě v cizině. Ve čtyřiceti letech jsem na tom byla hůř než v mládí. Bez práce, bez peněz, bez partnera. Všechno jsem viděla černě.
Viděla jsem se, jak skončím někde na ulici nebo mě čeká úděl alkoholičky, protože v pití budu hledat útěchu. A přiznávám, že jsem si tehdy pohrávala i s myšlenkou na dobrovolný odchod ze světa.
Co tady, když mě už nic pěkného nečeká a všechno, co jsem měla, jsem prohrála, uvažovala jsem. Pár nocí po sobě jsem nedokázala pořádně usnout. Když se mi to pak konečně podařilo, něco mě uprostřed noci probudilo.
Posadila jsem se na posteli a cítila, jak se v ložnici ochladilo. A potom jsem málem vykřikla, když se ozval čísi tichý šepot!
Dostávala jsem dobré rady
Myslela jsem si, že mám ze zoufalství a únavy halucinace. Musela jsem se štípnout, jenže ten mužský hlas zněl dál. Říkal mi, ať se nevzdávám, že se všechno brzy zlepší. Rozsvítila jsem, ale v místnosti nikdo nebyl.
Hlas mi řekl, že se o mě postará, ale že se nikdy neuvidíme. Pak se odmlčel. Nastalo ticho a já po nějaké chvíli znovu usnula. V následujících dnech jsem hlas neviditelného muže slýchala stále častěji. Začal mi radit různé věci.
Chvílemi jsem si myslela, že ztrácím rozum a že je to poslední životní rána, která mě definitivně srazí na dno. Nejprve mě můj neviditelný pomocník jen povzbuzoval, ale za několik dní mi opravdu dobře poradil.
Navedl mě k tomu, abych nalistovala v inzertních novinách nabídku jednoho zaměstnání. Moc jsem nevěřila, že bych takovou práci mohla dostat, ale opravdu se to podařilo. Najednou se mi současnost a budoucnost začala jevit v lepším světle.
A když mi za týden ten tajemný našeptávač řekl, abych šla na jednu výstavu, kde někoho potkám, už jsem mu věřila, že to tak skutečně bude. Oslovil mě tam zajímavý muž v mém věku – jak vyšlo najevo, rozvedený a osamělý. Domluvili jsme si schůzku a svět byl zase o něco růžovější.
Čekalo mě velké překvapení!
O neviditelném příteli jsem pochopitelně nikomu nic neřekla, aby mě neměli lidé za blázna. Jemu samotnému jsem ale každopádně děkovala. Naléhala jsem, aby mi řekl, kým je, ale prozradil jen tolik, že ke mně má blízký vztah.
Jednoho dne mi pak řekl, že se chce rozloučit. Jeho poslední rada zněla, abych se zeptala matky na Václava. Navštívila jsem matku v domově důchodců a čekalo mě tam velké překvapení. Nejprve chtěla vědět, odkud o Václavovi vím.
Pak mi prozradila, že on byl vlastně můj skutečný otec! Muž, kterého jsem měla za svého tátu, si matku vzal, až když byla v jiném stavu. Neměla jsem se to nikdy dozvědět! Matka mi prozradila i Václavovo jméno a adresu.
Po kratším pátrání jsem zjistila šokující věc: onen Václav zemřel přibližně v době, kdy se v mém životě objevil neviditelný pomocník.
Dnes vím, že mi tak v těžké době pomohl duch mého skutečného otce, než se úplně vzdálil na vděčnost – a jsem mu za to moc vděčná!
Světlana D., (44), Brno