V životě mě provázela jen samá smůla. Ráda jsem ale sbírala kamínky a doma jich měla celou sbírku. Jednoho dne jsem našla mnohem víc, než obyčejný kámen.

Neměla jsem šťastné dětství a i v dospělosti jsem žila sama.Ve svém volném čase jsem se věnovala zvláštnímu koníčku – sbírala jsem kameny. Obyčejné. Měla jsem jich doma plno. Jednou jsem ale byla na výletě v pohraničí, a tam našla v potůčky zvláštní oblázky.

Vůbec nevím, jak mě napadlo, že jsou léčivé.Jako by mi tu myšlenku někdo vnuknul při meditaci u potoka, že mi budou pomáhat. Nosila jsem je neustále v kabelce, a jak mohla, .hrála si s nimi. Jakmile jsem je zapomněla, neměla jsem ten den štěstí.

Jakmile jsem ale oblázky měla, dařilo se mi ve všem. Ze své smůly v partnerských vztazích jsem byla nešťastná nejvíc, a v té době začaly plesy…

Nevěřila jsem si

Nikdy pro mě nikdo nepřišel, a já bych tak ráda tancovala! Vezmi si kámen, určitě ti pomůže.

Podporovaly mě kolegyně. Dalo by se říct, že jsem se ke svému kameni přímo upnula. Před plesem mě kamarádky oblékly, učesaly a nalíčily, jak jen to bylo při mém vzhledu možné. Musíš si věřit, musíš být suverén, musí to z tebe zářit! A kouzelné oblázky? Ty máš?

Zeptal se kdosi.– Neměla jsem! Svůj mocný talisman a amulet zároveň jsem zapomněla doma… Nedalo se nic dělat. Zase jsem proseděla celý večer, jediný chlap o mě okem nezavadil. A tak jsem se ten večer rozhodla, že na žádný ples už nikdy nepůjdu.

Posvátné amulety

Přesto jsem se na dalším plese objevila. Jako vždy smutně oděná, na nose nemoderní brýle, nenalíčená, na hlavě ten svůj drdůlek a oblázky v kabelce. Kamarádky pochopily.

„Jestli jsou opravdu kouzelné, tak se malovat ani česat nemusím,“ prohlásila jsem rezolutně.Ten večer pochybnosti o moci kamínků z potoka padly. Objevil se ten pravý – žádný krasavec. Jak se ale ukázalo, pro život úžasný.

Okamžitě si mě vybral a pro jinou už neměl oči. Tancovali jsme spolu, chodili, vzali se, dnes máme dvě děti.I když uplynulo dvacet let, mé kouzelné oblázky mě provází dosud.

Mám je vystavené v obýváku na červené sametové dečce, aby z toho místa střežily moje rodinné štěstí a odvracely zlo.

Jiřina (47), Žďár nad Sázavou .