Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nevěřila bych, že některá stavení v sobě mohou ukrývat neznámé zlé síly. Po té příhodě před pěti lety si už ale nejsem jistá vůbec ničím.

Vždycky jsem byla racionálně uvažující žena. Věřila jsem fyzickým, hmatatelným faktům a na všechno, co zavánělo duchovním světem, jsem se dívala skrze prsty. A pokud jde o duchy, čtení z ruky nebo horoskopy, tak ty jsem považovala za úplně nesmyslné a scestné.

Ke kartářce nebo věštkyni by mě nikdo nikdy nedostal, jak se říká, ani párem volů. Před několika lety se však stalo něco, co se naprosto vymyká lidskému chápání. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet.

Nečekané dědictví

Před pěti lety zemřel manželův strýc Luděk, který bydlel v malém domku v Podkrkonoší. Protože neměl žádné bližší příbuzné, odkázal nemovitost mému manželovi.

Jelikož jsme tehdy bydleli v pronajatém čtyřpokojovém bytě v Turnově, což bylo od strýcovy usedlosti asi jen třicet kilometrů, rozhodli jsme se s manželem, že se i s dětmi do domku přestěhujeme.

Strýc se o dům dobře staral – vždy, když se něco porouchalo, tak na nic nečekal a okamžitě to opravil. Řídil se totiž heslem „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“. A tak, třebaže byl domek starý, byl velice zachovalý a vevnitř i poměrně útulný.

Na stěhování jsme se těšili

Děti byly v tu dobu ještě malé – dceři byly čtyři roky a synovy tři, takže jsme s manželem ani nemuseli řešit žádné přestupy na jiné školy, kroužky a podobně.

Navíc, když jsme jim pověděli, že budeme bydlet v horách, kde jsou v okolí krásné lesy a nádherná příroda, tak byly ze stěhování přímo nadšené.

A tak jsme vypověděli majiteli smlouvu a o tři měsíce později jsme se už zabydlovali ve strýcově domku.

Něco tam bylo

Po pár týdnech jsem však začala pociťovat, že něco není tak úplně v pořádku. Vše začalo nepříjemnými sny. Nejednalo se přímo o noční můry, ani se v nich neodehrávalo nic děsivého či krvelačného, i tak se ale negativně podepisovaly na mém psychickém zdraví.

Den ode dne jsem se probouzela unavenější a unavenější, což následně způsobovalo, že jsem byla mrzutá a nesoustředěná. Na lidi v okolí jsem byla často nepříjemná a v práci jsem kvůli nesoustředěnosti dělala chyby.

Postupně se tentýž stav začal objevovat i u manžela. U něj to však mohlo skončit fatálně. Jednou se vracel autem domů a za volantem ho přepadla únava. Na okamžik usnul a naboural do stromu. Naštěstí to odneslo více auto, než on.

Raději jsme ho prodali

Nakonec to dospělo do stádia, kdy jsem byla tak slabá, že jsem se stěží udržela na nohou, natož abych se byla schopná postarat o děti. Zvláštní bylo, že když jsem pak na týden odjela k matce, jako bych znovu ožila.

Ale poté, co jsem se vrátila, se únava a vyčerpání znovu dostavily. „Bude lepší, když dům prodáme a odstěhujeme se dřív, než z nás vysaje život,“ řekl jednou manžel a já jsem nemohla jinak, než s ním souhlasit.

Dům jsme prodali a odstěhovali se do jižních Čech. Tam už nás kletba naštěstí nepronásledovala.

Alžběta G. (49), České Budějovice