To, že jsme živí a zdraví, bereme všichni jako samozřejmost. Pak stačí brutální zásah osudu a vidíme, jak je všechno pomíjivé.
Na ten podzimní den před třemi roky nikdy nezapomenu. Nosím od té doby v srdci jizvu, která se nemůže zahojit. Je kruté, když člověk přijde o někoho, koho má rád. Pokud jsou to ale hned čtyři lidé najednou, je to naprostý šok!
Zavolal mi to manžel
Všechno to začalo brzy ráno. Hned po příchodu do práce mi volal Hynek, můj manžel. Rozrušeným hlasem mi sdělil, že jeho otec prodělal mrtvici a je v nemocnici. On sám se tam za ním hned vydal, pro mě pak přijede odpoledne, podle situace.
Manželovi rodiče žili v padesát kilometrů vzdáleném městě. Chtěla jsem, aby mě Hynek průběžně informoval o jakékoliv změně. Informaci o vážném zdravotním stavu dostala i naše dcera Andrea.
Ta se vydala za svým dědečkem po obědě v doprovodu svého manžela a strýce. Já jsem byla v práci jako na trní, měla jsem svého tchána ráda, vždy jsme spolu dobře vycházeli. Mnohokrát nám pomohl, v začátcích i finančně, když jsme potřebovali.
Kolem poledne se ozval Hynek, že s jeho otcem to nevypadá dobře. On zůstává v nemocnici, mě by odpoledne po práci měl odvézt náš syn. Než k tomu ale došlo, měla jsem další telefonický hovor. A ten mnou naprosto otřásl!
Čekali jsme, jak to skončí
Dcera, zeť a švagr měli těžkou dopravní nehodu. Do jejich auta po cestě do nemocnice vrazil kamión. Zeť, který řídil, byl na místě mrtvý, dcera a švagr s těžkými zraněními bojují na operačním sále o život. Zhroutila jsem se.
Syn pro mě přijel za deset minut a vezl mě nejprve do té nemocnice, kde operovali Andreu. Měl uplakané oči. Oba jsme mlčeli. Já jsem skoro nic nevnímala, naprosto otupená bolestí. V nemocnici jsme se bohužel dozvěděli, že svůj boj prohrál i švagr.
Dali mi tam sedativa na uklidnění. Seděli jsme se synem na chodbě a čekali na zprávy, jak je na tom Andrea. O třicet kilometrů dál seděl v jiné nemocnici a na jiné chodbě Hynek. Syn s ním předtím mluvil telefonicky, já bych to nedokázala.
Střídavě jsem se dávala do pláče a chytala se stébla naděje. Hlavou se mi honilo, za co nás osud tak trestá. Zoufale jsem si přála, aby dcera své zranění přežila a aby zachránili život i tchánovi. Přitom jsem musela myslet i na to, že zeť a švagr jsou mrtví.
Nikdy se z toho nevzpamatuji
Asi za hodinu se ozval Hynek. Řekl jenom dvě slova: „Táta zemřel.“ Nebyla jsem schopná mluvit, předala jsem mobil synovi. Jako ve snu jsem vnímala, jak se tiše s Hynkem baví a ptá se, co má dělat.
Manžel synovi řekl, ať počká v nemocnici se mnou, že za námi přijede. Za půl hodiny se objevil. Všichni tři jsme se mlčky objali. Slzy a bolest nám znemožňovaly cokoliv říct. S obavami jsme čekali na výsledek operace Andrey.
Za hodinu se objevil primář a už podle jeho výrazu jsem věděla, co se stalo. Naše velká rodinná tragédie byla dovršena. Andrea vážným zraněním podlehla. V jediný den jsme tak přišli o čtyři blízké lidi. Už si nevzpomínám, jak jsem tedy vše překonávala.
Většinu času jsem byla pod uklidňujícími léky, včetně pohřbu, který měli všichni dohromady. I potom jsem trpěla depresemi a nesnesitelnou bolestí. Musela jsem nějaký čas strávit v psychiatrické léčebně.
Dnes jsem relativně schopná normálního života – ale život už pro mě nikdy nebude normální! Stačil jediný den a všechno se navždycky změnilo. Je hrozně těžké myslet na to, že už své blízké nikdy neuvidíte a nikdy s nimi nebudete mluvit. I teď, když vám píšu svůj příběh, mi po tváři stékají slzy.
Jitka N. (52), Vysočina
