V mém životě kdysi nastal zlom, který jsem dlouho nezvládala.

Byla jsem mladá, dnes by se řeklo dokonce velmi mladá. Měla jsem krátce po maturitě a vdávala jsem se. Dva roky po svatbě se nám narodil syn a všechno se zdálo být ideální, protože jsme dostali i podnikový byt.

Všechno jsem musela dělat já

Jak šel čas, manžel se mi měnil před očima a jaksi jsem si nechtěl všímat, že je stále více pohodlnější. Po pěti měsících mateřské dovolené jsem nastoupila do zaměstnání. Manžel měl jako funkcionář zajištěný pohodlný život.

Já jsem opět otěhotněla a tentokrát se nám narodila krásná dcera. Co víc by si mohli přát mladí manželé v našem postavení? Zdá se to až nepochopitelné, ale právě zde nastal problém. Dodnes mi zní v uších manželova otázka „K čemu další dítě?“

Právě v té době se začal jeho nezájem o rodinu stupňovat ještě víc. Mohla jsem mít třeba i vysokou horečku, ale manžel si zkrátka seděl na každé „důležité“ schůzi. O děti jsem se starala sama.

Odváděla jsem je a přiváděla ze školky, pečovala jsem o domácnost i o všechny nákupy. Nepomohly prosby ani rozhovory. Od manžela jsem slyšela jen, že si bude chodit kam chce, kdy chce a s kým chce.

Bylo toho na mě moc

Před známými a okolím chtěl můj partner vypadat jako otec rodiny, která funguje na sto procent dokonale. Ve skutečnosti chtěl opravdu žít jen po svém a pro sebe.

Ve společném rodinném životě jsem vlastně skončila s partnerem, který viděl manželství úplně jinak než já. Nedokázala jsem tolerovat jeho nezájem ani to, že měl nějaké „bokovky“. Netrvalo dlouho a rozvedli jsme se.

Můj exmanžel na nic dlouho nečekal a znovu se oženil. Stalo se však to, co nečekal. Padl režim a on musel začít pracovat rukama. Výživné na děti přestal platit a protože se o nic nestaral, nechala ho i druhá žena.

Zanedlouho jsem přišla o práci i já, tak jsem si sehnala nějaké ty brigády, abych měla alespoň na základní živobytí. A aby toho nebylo málo, krátce nato zemřeli brzy po sobě oba moji rodiče a dokonce i tchyně, která nás měla skutečně ráda i po rozvodu.

Chtěla jsem to všechno překonat, být silná, ale postupně mě začalo bolet celé tělo. Přestala jsem spát. Byla jsem vyčerpaná, nezabíraly ani léky. Jen jsem se modlila za své uzdravení.

Vybrala jsem si dovolenou, zatáhla jsem závěsy a celá jsem se třásla. Jediné, co jsem do sebe dostala, byla voda, nezvládala jsem ani čaj. Silná deprese mě úplně ovládla.

Návrat byl velmi dlouhý

Syn v té době pracoval v zahraničí a dcera studovala v Praze. Když jednoho dne přišla nečekaně domů a radostně oznamovala, že udělala zkoušku, já už jen tiše ležela. Nedokázala jsem se ani pohnout. Hospitalizovali mě na psychiatrii.

Pomalu ubíhalo jaro a já čekala, kdy konečně začnou zabírat infúze a léky. V srpnu se vrátil domů syn a vzal mě k sobě. Po nějakém čase jsem už zvládla vytrhat v zahradě plevel, to byla moje celodenní práce.

Za týden už jsem zavařila pět lahví okurek. Po roce jsem se snažila vrátit do práce, ale nešlo to. Zůstala jsem doma, v invalidním důchodu. Všechno se změnilo, když se mi narodila vnučka.

Začala jsem chodit mezi lidi, zapojila jsem se do skupiny pejskařů. Můj bývalý muž už zemřel, ale předtím se zadlužil a dokonce si odseděl si pár let za podvody.

Osud mi ukázal, že jen pravdou, prací, láskou a vytrvalostí naplníme svůj život ke spokojenosti. Dnes v pokročilém věku už vím, že když mě přepadne smutek, musím bojovat. Vzpomenu si přitom vždy, jaké těžké období jsem kdysi překonala.

Ludmila B. (74), Olomouc