Pokud se člověk vydá na podzim do přírody, měl by počítat s tím, že se může náhle změnit počasí. My jsme na to málem doplatili.

Po rozvodu jsem si našla nového přítele. Aleš stejně jako já rád cestoval nebo se toulal přírodou. Většinou jsme spíš objížděli města, hrady a památky. Občas jsme ale do plánu svých výletů zařadili nějaké to dobrodružství.

Jednoho říjnového dne jsme se tak vydali na týden do šumavských lesů. Nikdy bych předem nečekala, do jak nepříjemné situace se tam můžeme dostat.

Překvapila nás mlha

Na nějaké velké pěší putování jsme přece jen už měli dost opotřebovaný organismus – oba jsme se s Alešem blížili k šedesátce. Pravidelný dlouhý pohyb nám už dělal potíže. I přesto jsme na Šumavě před sebou navzájem dělali „hrdiny“.

Do penzionu jsme se vraceli pokaždé hodně unavení, ale hrdí na to, že jsme žádnou túru nevzdali v polovině.

Čtvrtý den pobytu jsme se vydali do zatím nejodlehlejších míst. Když jsme ráno vycházeli, svítilo podzimní sluníčko, ale později se začalo počasí kazit.  Změna přišla rychle.

Drobné mrholení se ještě dalo přestát, horší bylo, že padla mlha, která stále houstla. Rozhodli jsme se raději vrátit zpátky.

Zjistili jsme přitom ovšem, že máme problém, a to celkem vážný. Kvůli počasí jsme totiž ztratili orientaci. Jak já, tak Aleš jsme měli naprosto rozdílnou představu, kudy vede cesta do penzionu. A protože jsme ušli nejméně deset kilometrů, mohla se jakákoliv chyba vymstít.

Nedokázali jsme se dohodnout, kterou cestu zvolit. Počasí se přitom stále zhoršovalo. Směr, kterým jsme se vydali, jsme nakonec vybrali losem. Nebyl to šťastný nápad.

Situace se stále zhoršovala!

K nepříjemnému počasí se přidaly i stále častější nárazy větru. My jsme navíc ani nebyli pořádně obléknuti na takovou změnu. Situace se brzy ještě více zdramatizovala.

Aleš se náhle zastavil, a když jsem se na něho podívala, spatřila jsem, jak se bolestivě tváří. Řekl, že špatně došlápl.

Vypadalo to bohužel na vymknutý kotník. V tu chvíli se mě zmocnila panika. Vůbec jsem netušila, co budeme dělat. Do penzionu bylo daleko a ani jsme nevěděli, jestli jdeme správným směrem. Aleš se pokoušel pomalu jít, ale nešlo to, noha ho hrozně bolela.

Byli jsme unavení, prochladlí a navíc o nás nikdo nevěděl – v penzionu jsme neoznámili, kam přesně jdeme. Aleš navrhl, abych pokračovala dál a pak se pro něho vrátila se záchranou. Připadalo mi to jako téměř neřešitelný úkol.

Nechtěla jsem přítele v žádném případě nechat v takovém počasí zraněného uprostřed lesa. Snažil se mě přesvědčit, že je to naše jediná možnost. Tak dlouho mě přemlouval, až jsem podlehla.

Vydala jsem se mlhou při stále se zhoršující viditelnosti dál směrem, kterým jsme předtím vyšli.

Už po pár metrech jsem pochopila, že to byla chyba. Na cestu jsem skoro neviděla, vichr mi šlehal do očí a jít se dalo jen s největší námahou. Chtěla jsem se vrátit k Alešovi, ale nevěděla jsem, kudy jít!

Záchrana přišla právě včas

Volala jsem Alešovo jméno, ale slova mi vítr rval od úst. Začala jsem se smiřovat s tím, že náš pobyt na Šumavě skončí tragicky. Více než o sebe jsem se bála o Aleše.

Věděla jsem, že nemůžu zůstat stát na místě a tak jsem se snažila pokračovat směrem, kde jsme se podle mě rozdělili.

Spustil se prudký déšť, který sice odstranil mlhu, ale viditelnost byla stejně špatná. Za chvíli jsem byla zcela promočená a vyčerpaná. Už jsem nemohla ani stát na nohou, když se objevil muž v lesnické uniformě. Kráčel ke mně.

Zoufale jsem ho poprosila, aby mi pomohl najít Aleše. Po chvíli jsme přítele naštěstí našli, také naprosto vyčerpaného. Vzpamatovávali jsme se z toho zážitku dlouho, a takhle sami, na vlastní pěst, už jsme se nikdy do žádných kopců, lesů nebo hor nepouštěli.

Iva S. (61), Plzeň