Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Chtěla bych napsat o tom, jak se mi ztratil syn, ale naštěstí se hned našel a já byla nejšťastnější na světě.

Tento příběh se udál sice před deseti lety v dubnu před Velikonocemi, když se ve škole konal velikonoční jarmark. Dodnes ale na to vzpomínám. Dcerka Eliška chodila do třetí třídy a vzhledem k tomu, že je aktivní, donesli jsme na jarmark vlastní výrobky.

Vyrazili jsme na jarmark

Bylo jasné, že odpoledne se na jarmark půjdeme všichni podívat, to znamenalo já, Eliška a syn Adámek, kterému byly 4 roky. Manžel byl po práci, proto odpočíval doma. Jarmark byl krásný, všude spousta výrobků a dobrot.

Adámek si vybral malované vajíčko, tak jsem mu ho koupila. Také jsem tam potkala kamarádky a s jednou jsem se dala do řeči. Domlouvaly jsme se, že budou naše holky chodit spolu do školy a tím nám odpadne každodenní dojíždění autem.

Najednou se ztratil

Adámek se asi nudil, proto šel za Eliškou, která byla s kamarádkami kousek od nás. Tedy, to jsem si myslela já. Nikdy ode mě nešel daleko, byl to takový můj malý strašpytlík. Ale ten den se to změnilo.

Po chvilce jsem zjistila, že Adámek s Eliškou není a začal zmatek. Můj zmatek. Kde je Adámek? Kam se poděl? Potkal tady na jarmarku kamaráda ze školky nebo se mi schválně schoval? Začala jsem panikařit, běhat sem a tam až si toho všimly kamarádky.

Pomohly mi hledat nejen ony, ale i děti a další rodiče. Jedna holčička dokonce běžela od ředitelny, takže se rozhlasem vyhlásilo, že se ztratil Adámek.

Nikdo ho neviděl

Koukala jsem se i před školu, ale nevěřila jsem, že by Adámek odešel sám ze školy, přece jen je malý a určitě by se sám bál. Rodiče, kteří stáli před školou mě ubezpečovali, že tak malé dítě ven určitě nešlo, to by si přece všimli! No, ale já už nevěděla co dělat.

S pláčem jsem zavolala manželovi, že se mi ztratil Adámek, jestli by se neoblékl a neprošel si cestu ke škole. To ale manžel už nestihnul. Když totiž přišel před barák, spatřil Adámka, jak si nese svoje malované vajíčko a míří spokojeně domů.

Samozřejmě mi ihned zavolal a mně spadl ten největší kámen ze srdce. Můj Adámek je v pořádku doma. Na nic jsem nečekala, popadla Elišku a utíkala domů.

Plakal, ale byl šťastný

Tam už ležel Adámek v posteli a plakal, protože dostal od tatínka vynadáno. Já jsem se na nic nezmohla, jen na to, abych svého syna objala a už ho nepustila z náruče. Tak jsem byla šťastná, že se Adámkovi nic nestalo a že je s námi doma.

Později jsme si s manželem sedli a přemýšleli nad tím, co se mu mohlo během cesty ze školy stát. Ta představa byla hrozná a raději jsme na to brzo přestali myslet a užívali si šťastného konce.

Už ho víc hlídám

Já si dávám na Adámka větší pozor, když vím, že se kdykoli může sebrat a odejít, protože už to zkusil udělat několikrát a to nejen mně, ale i tetě. Tim samozřejmě nechci omlouvat svou vinu a musím na něj být více ostražitá.

Protože Adámek je moje zlatíčko, já ho miluji a neumím si představit, že by se mu něco stalo. Vždyť je to takový můj andílek. A to myslím vážné, protože tento můj malý chlapeček je strašně moc hodný a skvělý, stejně jako jeho sestra.

Martina H. (49), Mimoň