Zasahovala jsem jí do života a ona si to nenechala líbit.

Odjakživa jsem měla své zásady, na kterých jsem trvala. Slušnost a pořádek pro mě byly na prvním místě a vyžadovala jsem to i po ostatních. Měla jsem nekonfliktní manželství, protože manžel moje zásady respektoval. Horší to bylo s dcerou Romanou.

Chtěla jsem mít stále vliv

Můj muž se mi dokázal přizpůsobit a já mu za to poskytovala to nejlepší zázemí. Stejně jsem se snažila chovat i k Romaně, jenže ta dělala problémy. Domnívala jsem se, že je to jen typický průvodní jev dospivání.

Po pubertě se ale její chování nezměnilo. Byla vyslovenou rebelkou a dělala věci, o kterých věděla, že mě rozzlobí. Stále více se vůči mně vymezovala. Dokud nebyla plnoletá, měla jsem nad ní určitou moc.

Pak se ale situace změnila. Našla si přítele, který už pracoval, takže se mohla od nás ekonomicky vymanit. Dělalo jí vysloveně potěšení, že si rozhoduje, jak chce.

Já jsem se s tím ovšem nechtěla smířit. Bála jsem se, že by Romana mohla nějak špatně skončit jen kvůli tomu, že se chce bouřit. Dospělo to bohužel k tomu, že jsme se odcizily.

Zpětně chápu, jak těžké muselo pro dceru být, že se dočkala jen výčitek místo pochopení. Nebyla jsem matkou, které by se mohla s něčím svěřit.

Jedna hádka vše zničila

Krátce před maturitou nám Romana sdělila, že je v jiném stavu. Okamžitě jsem začala s přednáškou, že si nesmí zkazit život a že jediným řešením je interrupce.

Manžel mě v tom podpořil, ale toho Romana vlastně nikdy nebrala vážně. Hádka se vystupňovala do té míry, že jsem Romaně řekla, ať odejde z domova.

V tu chvíli jsem to možná myslela vážně, ale když skutečně odešla, pochopila jsem, jak jsem přestřelila. Romana odmaturovala, aniž by se nám pochlubila. Přestěhovala se k příteli a přivedla na svět dcerku. Dále nás úplně ignorovala a jakékoliv pokusy o smíření odmítala.

Později se s přítelem a dcerkou přestěhovali do zahraničí. Vím, že jsem tenkrát udělala chybu a ten trest budu muset asi snášet až do konce života.

Jana R. (56), Plzeň