Když jsem otěhotněla, hned mi bylo jasné, že to bude holčička. Byla můj splněný sen a nikdy by mě nenapadlo, že by nás něco mohlo rozdělit!

Celých devět měsíců jsem si s ní povídala a říkala jí Magdalenka. Tak se jmenovala moje babička, která mě vychovávala. Když mi po porodu konečně dali do ruky moji holčičku, byla jsem neskutečně šťastná. S jejím otcem nám to neklapalo a rozešli jsme se krátce po jejím narození.

Ani mi to nevadilo, hlavně že jsem měla ji. Magda byla jako malá naprosto dokonalá. Nezlobila, byla klidná a dělaly jsme spolu snad všechno. Ani v pubertě se to nezhoršilo. Všechny mé kamarádky žasly, jak je to u nás doma v pohodě: „Tedy, Šárko, co bych dala za takovou dceru.“

Náhlý zlom

„Moje Jana je stále zavřená v pokoji, na mě kouká jako na obtížný hmyz a návštěvy u třídní učitelky mám už jako pravidelnou aktivitu,“ říkávala mi moje kamarádka Dáša. Zvrat u dcery nastal, až když si našla partnera.

Dcera se totiž zamilovala do pěkného grázla! Byl to buran, neměl práci a nechal se od mé dcery živit. Opravdu jsem nechápala, co na něm vidí.

„Máš na někoho lepšího, měla bys ho opustit, dokud je čas,“ říkávala jsem jí často, ale jen jsem cítila, že se mi odcizuje.

Byla prostě zamilovaná a měla růžové brýle. Já byla špatná a on ten nejlepší: „Nepřeješ mi, že mám na rozdíl od tebe chlapa,“ štěkla na mě jednou. Nakonec s Vaškem otěhotněla a mě skoro odřízla.

Opustil obě

Ukázalo se, že v jejím milém jsem se nespletla. Byl to neřád. Nakonec Magdu a čtyřletou Anežku opustil. Našel si prý někoho jiného. Moji dceru jeho odchod velmi ranil. „Můžeš mi ji kdykoliv dávat, já ji moc ráda pohlídám,“ nabízela jsem jí často.

Nikdy se mi ale neozvala a já se po čase přestala vnucovat, i když jsem to špatně nesla. Nedávno mi kamarádka řekla, že dceru s vnučkou potkala v obchodě, a nebyl to hezký pohled.

„Magda vypadala opravdu strašně. Měla kruhy pod očima, byla úplně mimo. Anežka tam pobíhala a ona ji vůbec nezvládala,“ prozradila mi.

Na samé dno

Hned jsem za ní jela. Neotevřela mi. Místo ní se ale na chodbě objevila její sousedka a ta mě pozvala na kávu. To, co jsem si další dvě hodiny musela vyslechnout, nebylo hezké vyprávění.

Magda prý začala pít, řve na vnučku, z jejich bytu se buď line smrad, anebo hlasitá hudba.

Často tam docházejí podivné existence. „Musíte s tím něco udělat! Měla by se jít léčit. Je už opravdu na dně,“ domlouvala mi sousedka a já se cítila strašně.

Měla jsem pocit, jako by to byla moje vina, že dcera padla až na samé dno. Proč jsem se nezajímala víc? Proč jsem se nechala odradit jejím odmítáním? V hlavě mně toho běželo příliš moc.

Snad se vrátí

Když jsem pak o tom přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že mě viní z toho, že ji Vašek opustil. Uvědomovala si, že jsem ho neměla ráda. A tak své zoufalství obrátila na mě. Rozhodla jsem se jednat.

V následujících dnech se mi podařil zásadní obrat a já se dostala ke své dceři, která po měsíci nastoupila na léčení.

Malou Anežku mám u sebe a moc si to užíváme. Obě se těšíme na dceru a já už nikdy nedopustím, aby nás cokoliv rozdělilo. Věřím, že už bude jen lépe!

Zdena J. (58), Ústí nad Labem