Některé náhody v životě jsou téměř k neuvěření, ale opravdu se občas stanou.

O maminku jsem přišla v době, kdy jsem teprve končila střední školu. Byla těžce nemocná a ve svých posledních týdnech se mi hodně svěřovala. Mimo jiné mi také dala památník ze svého mládí.

Osudná chvíle

Hlavním zápisem v onom památníku byl vzkaz od jednoho chlapce, kterého maminka tehdy milovala. Jejich láska ale nakonec nevydržela a zůstal po ní právě jen onen nakreslený obrázek a pár veršů.

Po smrti maminky jsem se často k památníku vracela a snažila si představit, co ona tehdy asi prožívala.

Jednoho dne jsem jela na návštěvu ke vzdálené příbuzné a památník jsem si vzala s sebou, abych jí ho ukázala. Prohlížela jsem si ho i ve vlaku. Pak se stalo něco hrozného. Začetla jsem se natolik, že jsem málem pozdě vystoupila.

V tom zmatku se bohužel maminčin památník ocitl mimo mojí kabelku a já si toho nevšimla. Zjistila jsem to, až když bylo pozdě. Venku na nádraží jsem se pak nad tou ztrátou rozplakala.

Ozval se za tři dny

Pokusila jsem se ještě o nemožné, abych památník získala zpátky. Obvolala jsem jednotlivá nádraží, zda ho tam někdo neodevzdal. Objela jsem potom celou trať a všude vyvěsila prosbu a spojení na sebe. Nedávala jsem si moc šancí. Za tři dny mě ale překvapil telefonní hovor.

Příjemný mužský hlas mi oznámil, že památník našel a má ho u sebe. Byla jsem moc šťastná a druhý den jsem se za dotyčným vydala. Měl pro mě ještě jedno velké překvapení.

Jak se totiž ukázalo, tak oním chlapcem, kterému byl na stránkách památníku věnován největší prostor, byl jeho otec!

Tu dávnou historii od něho znal. Osudy dvou generací se takto propojily způsobem, který by nejspíš nikdo ani nedokázal vymyslet. Památník jsem od té doby pak už radši nikam nebrala, dodnes ho ale mám doma v nočním stolku. Ke všem těm vzkazům, které v něm jsou, přibyla jedna historka navíc.

Alice R. (54), Třinec