Byl typem, po jakém jsem vždy toužila. Pocházel ale z ciziny.

Nikdy bych si bývala v mládí nepomyslela, že se zamiluji do cizince a ještě k tomu z Bulharska. Jenže láska nezná hranice a stačil jeden pohled z očí do očí na večírku naší firmy pro zahraniční spolupracovníky.

Bylo to vzájemné, okamžitě jsme to věděli oba, já i Stefan. Měl husté černé vlasy, uhrančivý pohled a neodolatelný úsměv. Zkrátka přesně typ, po jakém jsem léta toužila.

Zasáhly mě osudové rány

Říkala jsem si, jakou mám asi šanci, já, obyčejná jednadvacetiletá administrativní pracovnice, která takovému zajímavému muži nemá co nabídnout. Jenže to byl hlas rozumu – hlas srdce mluvil o něčem jiném.

Domlouvali jsme se rusky a to, co jsme neznali, jsme doplnili anglicky. Ono toho ale nebylo moc co povídat, většinu času jsme se dívali jeden druhému do očí a později se i drželi za ruce. Toho večera vznikla velká a osudová láska jako hrom.

Stefan pracoval v Praze na pobočce jedné bulharské obchodní firmy. Mohli jsme se tedy vídat denně a také jsme tak činili. Za několik týdnů jsem začala uvažovat o tom, že bych si Stefana vzala za manžela. V té době ale do mého života zasáhly některé události.

Moji rodiče se rozváděli a při autonehodě se zabila moje dobrá kamarádka. Stefanovi jsem se s těmito věcmi nesvěřila, nechtěla jsem u něj hledat útěchu. Trochu jsem se uzavřela do vnitřního světa.

Naše setkání jsem omezila, aniž bych příteli cokoliv vysvětlovala. Po pohřbu kamarádky se to ještě zhoršilo. A já se začala často stýkat s Honzou, který byl přítelem té kamarádky.

Neměla jsem sílu to řešit

Jednoho dne za mnou nečekaně přijel Stefan. Nikdy předtím u nás nebyl, ale adresu si nějak našel. Nebylo na tom nic špatného, prostě mi přestával rozumět a hledal vysvětlení.

Bohužel se staly dvě věci – doma byl jen otec, který měl vůči lidem z Balkánu negativní postoje a také to dal hned Stefanovi znát. A když můj zahraniční přítel od nás odcházel, potkal mě a Honzu, což se špatně vysvětlovalo.

Bylo mi jasné, jak se na to dívá, tím spíš, když jsem se dozvěděla o výstupu mezi Stefanem a mým otcem. Neměla jsem ale sílu něco řešit. A než jsem tu sílu začala sbírat, Stefan odjel z České republiky zpátky do Bulharska.

Jak mi řekli v jeho firmě, využil příležitosti a přijal vyšší funkci v Sofii. To byla poslední kapka do mé poraněné duše. Prožívala jsem dny uzavřená do sebe.

Ze všeho nejvíc jsem si přála, aby se urovnalo to nedorozumění se Stefanem, jenže ten byl mnoho kilometrů daleko a možnost, že bych ho ještě někdy spatřila, se rovnala zázraku.

Najednou tu byl zpátky!

Čas některé bolesti utišil. Rodiče se rozvedli v klidu. Honza se odstěhoval na druhý konec republiky a ačkoliv se smrtí kamarádky se člověk těžko smiřuje, postupně jsem dospěla alespoň ke stavu určité vyrovnanosti. Jen ta jizva po Stefanovi mě pálila nejvíc.

Často jsem o tom mluvila s Katkou, mojí sestrou – tak často, až jsem jednoho dne šla otevřít, když někdo zazvonil u dveří. Stál tam Stefan! Nevěděla jsem, co říct. Byl to šok, vidět ho znovu po pěti letech, kdy už jsem ho brala jako pouhou krásnou vzpomínku.

Katka mi řekla, že to mělo být překvapení a nevěděla, jak rychle to půjde. Nemohla se na moje trápení dívat a vypátrala na Stefana spojení.

Vysvětlila mu všechno, co se stalo a on se do Prahy vydal v nejbližším možném termínu. Tenkrát ještě v Praze nezůstal, ale později už ano. Dodnes jsme spolu a máme nejen dvě děti, ale také tři vnoučata!

Iveta L. (60), Praha