Nejprve jsem si myslela, že si vnuk pouze vymýšlí.

Když jsem si před třemi lety brala v červenci s sebou pětiletého vnuka Maxíka, věděla jsem, že se nudit nebudu. Netušila jsem ovšem, jaké záhadné dobrodružství spolu zažijeme.

Mluvil o tom čím dál častěji

Maxík byl vždy velmi aktivní dítě a vyžadoval zvýšenou pozornost. Měl rovněž poměrně bohatou fantazii.

Poté, co na chalupě, kde jsme trávili léto, začal povídat o nějaké tajemné paní v černém, kterou viděl v zrcadle, přikládala jsem to právě jeho představivosti.

Zrcadlo, které bylo na chodbě, jsme nedávno s manželem koupili v jednom starožitnictví. Tomu, co Maxík říkal, jsem nevěnovala příliš pozornosti. Až když o tom začal mluvit hodně často, vyzpovídala jsem ho. Zdálo se, že skutečně něco spatřil.

Docela věrohodně tu ženu popisoval. Začala jsem pochybovat o tom, že by si takové věci mohl vymyslet. Zkusila jsem se vnuka zeptat, jestli bych tu paní mohla třeba také vidět. Maxik mi slíbil, že jakmile se v zrcadle žena objeví, tak jí o mně řekne.

Podívala se přímo na mě!

Domluvili jsme se s vnoučkem, že až tu ženu v zrcadle uvidí, tak mi dá znamení. Aby to nebylo nápadné, nebude mě volat, jen několikrát zakašle. Hned další den k tomu došlo. Z chodby jsem uslyšela Maxíkovo zakašlání a rychle jsem tam spěchala.

Zůstala jsem stát u dveří, přesto jsem prožila chvíli hrůzy. V zrcadle byla skutečně k vidění stará žena s vrásčitým obličejem, oblečená celá v černém. Vypadala jako z nějaké staré doby. Jakmile se podívala přímo na mě, málem jsem vykřikla.

Celá ta situace trvala ani ne minutu. Žena se potom otočila a odcházela v zrcadle do nějaké mlhy, až zmizela úplně. V duchu jsem se Maxíkovi omluvila za to, že jsem mu nevěřila.

Zrcadlo jsem ale raději vzala a odnesla do sklepa. Do chodby už jsem ho nikdy nepověsila a před manželem jsem si vymyslela záminku, proč ho znovu dát do bazaru. Snad někdo právě teď neprožívá stejný šok jako tehdy já.

Dana B. (60), Ostrava