Simona věděla, jakou bolest ze ztráty přítele jsem prožívala, jak těžké pro mě bylo se s jeho smrtí smířit. Přesto neváhala po čase oživit moje vzpomínky, aby tu situaci využila pro sebe.
Podvedla mě dvojnásobně. Když jsem to zjistila, měla jsem chuť ji zabít. Bertík byl moje veliká láska. Chodili jsme spolu od gymplu, byli jsme zamilovaní až po uši a vypadalo to, že nás čeká báječný společný život.
Jenže po prvním ročníku na vejšce se Robert vydal s kamarády na „expedici“ na Srí Lanku a už se nevrátil. Smetla ho tsunami. Ještě dlouho po tom se mi nechtělo žít. Simona mi tenkrát moc pomohla, byla mi velkou oporou.
I díky ní jsem se postupně vrátila k normálnímu životu, ale na Bertíka jsem nemohla zapomenout. Ani po roce jsem nedokázala myslet na jiného kluka. Až se objevil Thomas. Byl to Švýcar a přijel k nám na fakultu přednášet o alternativních metodách výuky. Byl chytrý, hezký, vtipný, společenský.
Zažila jsem šok
První naše společná pouť po pražských hospůdkách se vydařila, dobře jsme se všichni tři bavili, ale o pár dní později se mi zdálo, že Simoně moje přítomnost překáží.
Thomas byl zpočátku milý k nám oběma, během následujících týdnů jsem ale měla dojem, že kouká spíš po mně. Jenže Simona ho evidentně chtěla sbalit. Dokonce to mezi námi lehce zaskřípalo. Podle mě ale zbytečně, protože já bych jí v cestě nestála.
Řekla jsem jí to, ale asi ji to moc neuklidnilo. Přesto se to mezi námi srovnalo, Thomas odjel na týden domů a já jsem zažila šok. Přišel mi e-mail od Bertíka.
Příběh jako z románu
Četla jsem ho snad stokrát. Psal, že jen zázrakem tu katastrofu přežil. Probral se prý na odlehlém ostrůvku, kam ho z moře vylovili domorodci a pečovali o něj.
Pomocí bylin a dalších přírodních látek ho udržovali ve spánku, aby se jeho vážná zranění mohla zahojit. Když už byl schopný sám se pohybovat, přijímat potravu, zvládnout sebeobsluhu a dostal se i do civilizace, zjistil, že byl mimo déle než rok.
Byl to příběh jako z románu. Ale na jeho konci jsem byla rozpačitá. Robert totiž napsal spoustu řádků o tom, že ho při životě držely vzpomínky na mě, že se nemůže dočkat, až se uvidíme, ale také že musíme být trpěliví.
Naléhal, abych po něm nepátrala, že nejprve musí zařídit záležitosti, které nám umožní společnou budoucnost a že se brzy ozve. Že mě miluje a doufá, že jsem své srdce nedala a nedám jinému.
Živila mě naděje
Hlava se mi točila radostí. Bylo těžké tomu všemu uvěřit, ale nemyslitelné nevěřit. Zbývalo mi jediné – čekat a doufat, že naše odloučení už brzo skončí. Simona se mnou tu obrovskou radost sdílela a Thomas snad také.
Okamžitě mi z hlavy zmizely jeho modré oči i přívětivé chování. Myslela jsem jen na Bertíka. Zatímco já plánovala, jak ztracené společné měsíce co nejlépe dohnat, Simona s Thomasem se sblížili natolik, že chystali předsvatební dovolenou.
Simona zářila ještě víc než já. Prý proto, že naplno prožívá svoje i moje štěstí. Když odjížděli na cesty, samozřejmě jsem Simoně slíbila, že pohlídám jak její zvěřinec, tak byt.
Zrada
Dny se táhly, místo Bertíka psala Simona, že se má báječně a že od začátku věděla, že se k sobě s Thomasem dokonale hodí. Přála jsem jí to. Události následujícího dne mě ale vytrhly z poklidného snění.
Havárie vody promáčela zeď od prasklé stoupačky a voda ničila i papírový nábytek. Nechtěla jsem nejlepší kamarádce kazit dovolenou, a tak jsem s opraváři vše vyřešila a pustila se do sušení jejích věcí, dokladů, skript a jiných papírových pokladů.
Opatrně jsem probírala list po listě a sušila je. Objevila jsem i naše společné fotky a postřehy z výletů. Do jednoho Simonina rukopisu jsem se začetla a nevěřila svým očím. Téměř doslova se v něm odvíjel příběh, který mi přišel od Berta.
Sem tam bylo slovo přeškrtnuté a nahrazené jiným. Srdce mi bušilo a mozek automaticky hledal vysvětlení. Prohlédla jsem i ostatní papíry a se zděšením zjistila, že jsou to ofocené stránky z mého starého deníku, který jsem po Bertíkově e-mailu neúspěšně hledala.
To byla podlost
Zírala jsem na to a po tváři mi tekly slzy. Hlava už věděla, srdce se bránilo. Simona napsala dopis jménem Bertíka. Pak tedy… Bertík ve skutečnosti nežije. Bylo mi na omdlení.
Hodiny jsem se snažila hledat jiná vysvětlení, několikrát jsem zkusila Simonu volat, ale nebyla dostupná. Pak už jsem ji ale slyšet nechtěla. Došlo mi to. Oživila moji naději v Bertíkův návrat, aby zvýšila své šance u Thomase. Byla jsem zoufalá.
Ubrečená a opilá laciným koňakem jsem plánovala pomstu. Chtěla jsem Simonu zničit za to, že si tak hnusně zahrála s mými city, i za to, že se neštítila „oživovat“ Bertíka, aby získala pro sebe výhodu. Tohle jí neodpustím! Pak mě to napadlo:
nasypu jí do džusu skleničku prášků na spaní. Několik dní se mi myšlenka na odplatu honila hlavou a potom… jsem se dozvěděla, že Simona a Thomas měli autonehodu. Ona nepřežila a Thomas byl ve vážném stavu. Koukala jsem na ten e-mail, ale srdce nereagovalo.
Necítila jsem nic. Od té doby jsem už mockrát přemýšlela o tom, jestli bych tehdy byla opravdu schopná Simonu otrávit. Jistotu nemám, ale doufám, že ne.
Zdena H. (53), Praha