Stála jsem nohama na zemi i v okamžiku, kdy by ostatní jednali pod tlakem. Syn se dostal do problémů, kvůli kterým mě chtěl okrást, ale ani tak jsem nad ním nezlomila hůl.

Mám sedmdesát tři let a můj manžel Ivan, moje jediná láska, zemřel před deseti lety. Byla to ztráta, která mě zasáhla tak hluboko, že jsem se musela naučit znova dýchat.

Společně jsme vychovali dvě děti, a ačkoli teď mají vlastní životy, vzpomínky na společné chvíle a naše malé radosti, nedělní obědy a večery u krbu, zůstaly živé.

Po jeho odchodu byl každý můj den jednoduchá rutina. Práce na zahradě, čtení knih, občas návštěva vnoučat a procházky s kamarádkou.

Synův rozvod byl jedno velké drama

Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že největší zkouška přijde od vlastního syna. Aleš se rozvedl před osmi lety a jeho život se proměnil v naprostý chaos.

Hádky s exmanželkou, alimenty, přetahování o děti, všechno, co přišlo, rozbouřilo jeho svět. Z očí mu sršela bezmoc, která se často přelévala v hněv, a já cítila, jak se z něho stává někdo, kdo může ublížit i mně.

Když přišel jedno odpoledne, tvářil se, jako by na ramenou nesl tíhu celého světa. „Mami, jen pár tisíc, než vyřeším pár věcí,“ říkal. Ale já už věděla, že z jeho pohledu není problém jen v penězích.

I tak jsem mu ale půjčila dvacet tisíc a doufala, že se vše v lepší obrátí, ale naopak, situace se ještě zhoršila. Byla jsem tehdy nemocná.

Zlomila jsem si nohu a komplikace s hojením mě držely doma. Každý pohyb byl bolestivý, lékaři mi přísně doporučovali klid.

Chtěl mi vybílit konto

A právě tehdy přišla první varovná zpráva z banky: „Paní Hano, zaznamenali jsme pokus o přístup k vašim účtům.“ Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Bylo mi jasné, že se Aleš snaží využít mé situace.

Nemohla jsem se ani nadechnout a nechtěla jsem tomu uvěřit. Ale vzdát se a dát mu veškeré úspory? To nebylo možné. Navíc jsem nechápala, jak může být tak hloupý a zkoušet v bance vybírat peníze.

Nesnáším, když se rodina stává arénou, kde se hraje o přežití na úkor druhého. Tak jsem místo toho nabídla Alešovi pomoc s organizací života, ne s kontem.

Učila jsem ho, jak si zapisovat splátky, plánovat výdaje, zajistit děti a nepodlehnout zoufalství.

Jeden večer, když vnoučata pobíhala kolem nás a my třídili staré fotografie, se mi přiznal: „Mami, teď chápu, proč jsi mi tehdy nedala všechny ty peníze. Ukázala jsi mi, co je opravdu důležité.“

V tu chvíli jsem cítila, že bouře, která málem zničila náš vztah, se konečně uklidnila a že jsme znovu našli jeden druhého. Že si důvěřujeme a to je nejvíc.

Hana Ž., 73 let, Jihlava