Zničehonic jsem se ráno probudila nemocná. Nemohla jsem dýchat, bolela mě hlava a v ústech jsem cítila podivnou pachuť. Zmocnila se mě chorobná žárlivost!
Až do onoho rána mi nic nescházelo. Ve svém věku jsme si uměla vážit hodného manžela, zdravých dětí i slušného finančního zaopatření. Byla jsem vdaná skoro čtyřicet let a nemohla jsem si stěžovat.
Půjčovala jsem si auto, kdy se mi zachtělo a dovolené u moře jsem se také dočkala. Naše manželství mi záviděly i dcery. Prý jejich mužští nejsou tak super, jako taťka!
Sen byl víc než živý
Kladla jsem jim vždycky na srdce, aby si tuhle hořkou pravdu nechaly raději pro sebe…A potom se to stalo. Něco, co bych od sebe v žádném případě nečekala! V noci se mi zdál moc ošklivý sen. Byl o tom, jak je mi můj Štefan nevěrný!
Nebyl to obyčejný sen, spíš něco jako film. Hlavní postavy: můj muž, ta jeho smyslná milenka a dokonce i dcery. Štefan vzal milenku na výlet, ukazoval jí svůj rodný domek na Slovensku a odměnou mu za to byla vášeň. Obrovská vášeň mladé krasavice!
Moje dcery v tom snu o všem věděly. Ale hořkou pravdu mi tajily. Ráno jsem se probudila s pořádnou kocovinou. V první chvíli jsem ani nevěděla, co je pravda a co jen sen. „Jo tak ty takhle!“ řekla jsem si potichu a běžela manželovi prohlédnout kapsy.
Bláznila jsem, ale nemohla si pomoct
„Co tady vyvádíš?“ ptal se mě Štefan nechápavě. Koukla jsem na něho nasupeně. Vlastně jsem na něho ani nekoukla, nemohla jsem ho vzteky ani vidět! Celý den jsem na toho nevěrníka nepromluvila. K večeru jsem zavolala dcerám, abych jim také vynadala.
Věděla jsem, že v noci se mi zdál jen sen. Že to nebyla skutečnost. Ale nemohla jsem si pomoct. „No, holky táta se vám s něčím pochlubí! Vlastně nemusí, určitě o tom už dávno víte!“ vyjela jsem na ně, hned jak dosedly do křesel v obýváku.
Koukaly na mě udiveně, jako bych se zbláznila. Já si ale svoje podezření nenechala vzít. „Táta má milenku. Budeme se rozvádět. Půjdu jí z cesty, krasavici…“ Holky nic neříkaly. Jen se po sobě koukaly a soucitně pomrkávaly.
Chvíli jsme všichni mlčeli a potom mě to přestalo bavit. Zvedla jsme se a šla spát. Dlouho jsem se převalovala. Cítila jsem v sobě takový vztek! Křivdu. Zradu!
Všimla jsem si zvláštního obrazu
Usnula jsem až kolem půlnoci. Nic se mi nezdálo. Druhý den mi bylo ještě hůř. Měla jsem depresi a chtělo se mi stále jen plakat. „Nechtěla bys jet někam na výlet?“ zeptal se mě opatrně manžel. Bylo mi to jedno!
Nevěděla jsem, zda tomu podvodníkovi někdy odpustím. Ale měla jsem ho pořád ráda. Skoro celou cestu jsme jeli mlčky. „Tak co, už tě to konečně přešlo? Už ti došlo, že jsi měla jen ošklivý sen?“ zeptal se mě manžel opatrně, ale já trucovala.
Rozum mi velel se Štefanem souhlasit, ale srdce mělo jiný názor. Konečně jsme dorazili na místo. Čekala nás prohlídka zámku, procházka zámeckou zahradou a také oběd v místní zámecké restauraci. „Co to je za obraz?“ vyhrkla jsem hned v první prohlídkové místnosti.
Eliška mi byla podobná
Na zdi visel portrét černovlasé krasavice. Koukala zle, ale byla nádherná. „To je naše vévodkyně. Byla trochu jako Čachtická paní. Všichni se jí báli a skončila zazděná někde ve sklepení. Od té doby u nás na zámku straší! Ale jen někdy a někoho.
Je to velká záhada!“ dala se do vyprávění naše průvodkyně. Potom ukázala na další obraz. Byl umístěn zrcadlově, proti té černovlásce. Podobizna oné ženy mi byla povědomá. Starší paní s šedivě prokvetlými vlasy a růžovými tvářemi.
Mírné vzezření ostře kontrastovalo s jejím držením hlavy. Učiněný generál! „A to je její hospodyně. Eliška. To ona ji usvědčila u soudu. Nezalekla se jejích hrozeb ani nátlaku. Byla moc statečná, ale skončila v úplné chudobě.
Ke konci života přespávala tady v parku,“ ukončila svoje vyprávění průvodkyně a pokynula, abychom se přemístili do další místnosti.
Divili jsme se oba
Můj manžel se nehýbal. Koukal fascinovaně na obrazy a potom se mě zeptal: „Ty nevidíš, jak ti je Eliška podobná? Jako by byla nějaká tvoje praprababička.“ Neubránila jsem se a svěřila se mu: „No, to nevím, ale o té zlé paní se mi zdálo ve snu.
To s ní jsi mi byl nevěrný!“ Bylo na Štefanovi, aby se zatvářil udiveně. Nevěřícně! Na kouzla ani záhady nevěřil. Ale musel uznat, že tohle tedy záhada byla! Že by na mě ten ošklivý sen poslala černovláska jako trest? „No, strašit se nenechám!
Jde se na oběd!“ zavelela jsem. Na prohlídku už jsem neměla chuť. Kdo ví, co bych ještě viděla. A žárlivost mě jako mávnutím kouzelného proutku přešla.
Možná jsem nechtěla přijít o manžela, možná se mi nechtělo spát na stará kolena v parku jako ta odvážná Eliška…
Eva P., 67 let, Rumburk
