Byla to smutná událost. Díky ní se zpřetrhaly přátelské svazky se sousedy. Po pokolení si dávaly obě rodiny vzájemně za vinu smrt svých milovaných.

Naše rodina Marků a rodina Kučerů, jejichž domek s naším sousedí, bývali po generace skvělými sousedy. Jejich přátelství bylo tak velké, že si plánovaly, jak se jednou jejich potomci vezmou a jejich zahrady spojí. Když se naše Maruška zamilovala do jejich Pepíka, nadšeně chystali veselku.

Do svatby scházel týden, Maruška s Pepíkem objížděli na motorce svatebčany ze sousedních vesnic. Samozřejmě se to neobešlo bez nějaké té štamprlinky. Třebaže jeli po polní cestě, museli projet kolem prudkého srázu. Přesně v zatáčce nad ním se proti nim vyřítilo auto.

Byla to velká náhoda, která stála ženicha i nevěstu život. Rána to byla pro obě rodiny tak veliká, že se rozhádali a nedokázali se ani po letech usmířit.

Nenávist obou rodin byla tak strašlivá, že jsem nesměla sousedy jako dítě zdravit a Kučerovic děti se chovaly stejně.

To byl tedy pech!

Naše Jarmilka se narodila jen o několik dní později, než jejich Jakub. Narážely jsme se sousedovic Bohunou na sebe všude. Potkávaly jsme se v čekárně u dětské doktorky, ve školce, ve škole na třídních schůzkách. Všechno se s našimi dítky zdramatizovalo.

Ti dva si rozhodně z cesty nešly. Naopak. Každý týden jsme musely do ředitelny a naše vzájemná nevraživost se tím prohlubovala. Dříve jsme jen dodržovaly rodinnou nenávist, nyní jsme se začaly nenávidět doopravdy.

Nemohla jsem se dočkat, až dcera ukončí základku, a bude jezdit do blízkého města na střední školu.

Osud byl škodolibý

Sousedovic Jakuba jsem zahlédla jen občas projít zahradou nebo po návsi. S dcerou se začali ignorovat. Den po svých osmnáctých narozeninách se začala naše jediná dcera překvapivě balit. S přítelem si prý našli byt a odchází z domova. Byli jsme s mužem v šoku.

Ani nám toho kluka nepředstavila. Děsila jsem se těch nejhorších představ, koho si našla. Měla přece před maturitou. Druhý den jsem přešlapovala před školou a znovu se jí snažila se slzami v očích přemluvit. Co jsme jí udělali?

Vždyť jí všichni tolik milujeme, otec z toho bude mít smrt! Jarmilka se na mě zadívala a řekla:

„Maminko, já vás mám taky moc ráda, ale tuhle volbu byste mi nikdy neschválili.“ Dušovala jsem se, že se smíříme i se ženatým padesátníkem. A tak se dcera zhluboka nadechla a řekla: „Je to Jakub!“

Smazali jsme minulost

Myslela jsem si, že jsem se přeslechla. Ona však přidala, aby bylo jasno, že ten Kučerovic. Mlčela jsem dobré dvě minuty a pak – nevím, kde se to ve mně vzalo – jsem se začala smát jako blázen na celé kolo. Přišlo mi to jako neuvěřitelný fór osudu.

Tam nahoře se už na to asi nemohli dívat. Dceři se očividně ulevilo. Objala mě a řekla, že mě má ráda. V tu chvíli jsem spatřila Jakuba, jak k nám kráčí. Zarazil se, když mě uviděl. Podala jsem mu s úsměvem ruku na usmířenou. A naše rodina?

Ještě nějakou dobu jsme to tajili, ale nakonec jsme společně našli odvahu říci to všem. Dnes je tomu už osmnáct let. Obě zahrady jsme spojily, jak si přáli naši prarodiče, a po nich běhají naše společná vnoučata.

Svatava (73), Zlín