Pokud jste potmě na neznámém místě a nemáte kam utéct, mohou vás temná kouzla vyděsit skoro k smrti!

S manželem jsme vždy rádi cestovali. Zůstávali jsme aktivní i přes vyšší věk. Ze všeho nejraději jsme s Martinem podnikali výlety a túry po okolních zemích. Jezdili jsme tak například rádi do rumunských hor. Právě v Transylvánských Alpách se nám přihodilo něco opravdu děsivého!

Osudné zabloudění

Ubytovali jsme se v penzionu v jedné malé horské vesničce. Druhý den jsme se vydali na dlouhou, mnohakilometrovou pouť přes jedno údolí. Byla to sice turistická stezka, ale dost osamělá.

Bohužel její značení se ukázalo být nedostatečné, protože jsme s Martinem později odpoledne zabloudili. Hledali jsme, kudy bychom se vrátili na původní trasu.

Brzy jsme ale zjistili, že máme další problém. Nad našimi hlavami se začaly kupit mraky a vypadalo to, že co nevidět začne silná bouřka. Vypadalo to, že opravdu pořádně zmokneme.

Hledali jsme tedy rychle nějaký úkryt, ale to nebylo ve volné horské krajině snadné. Na poslední chvíli, kdy už obloha byla opravdu černá, se před námi objevilo malé dřevěné stavení bez oken.

Už na první pohled bylo vidět, že je opuštěné. Doufali jsme, že se nějak dostaneme dovnitř. Dveře byly otevřené. Na nic jsme nečekali a vstoupili jsme.

Bylo to opravdu na poslední chvíli, protože jakmile jsme se ocitli uvnitř, venku se rozpoutalo opravdové peklo s blesky, hromy a provazci deště.

Nemohli jsme ven!

Ta bouřka byla neskutečně silná a v duchu jsme si blahopřáli, že jsme se včas dostali do sucha. Měli jsme s sebou baterku, takže jsme stavení trochu prozkoumali.

Všude ležely nánosy prachu, místy byly i pavučiny a já se trochu bála, aby na nás třeba nespadl strop. Manžel mě uklidňoval.

Netušila jsem, že tady strávíme delší dobu, než jsme čekali a jakou hrůzu uvidíme. Všechno to začalo ve chvíli, kdy se ozvala strašlivá rána a před vchod do domu se skácel strom, zasažený bleskem.

Jestliže už předtím tam skoro nebylo vidět, teď nastala uvnitř skoro úplná tma. Zděšeně jsem se manžela ptala, co budeme dělat.

Nejhorší bylo, že v těchto místech nešel ani signál mobilního telefonu, kterým by se dala přivolat pomoc. Bouřka trvala ještě chvíli, potom dál dlouho pršelo.

Vypadalo to, že jsme se nechtěně ocitli v pasti a že nás čeká mnohem větší nebezpečí, než zásah bleskem nebo promoknutí až na kost.

Během noci vše vyvrcholilo!

Brzy bylo jasné, že na tomhle místě asi strávíme noc. Pokusili jsme se dostat ven, ale přes spadlý strom to nebylo možné. Martin jako správný muž činu přesto dál hledal možnost, jak se z té pasti dostat.

Podařilo se mu narušit dřevěnou stěnu, ale když zkoušel prkno odstranit, stalo se něco hrůzostrašného. Zvenku na nás zasvítily krvavě červené oči. Vykřikla jsem hrůzou a také manžel od stěny polekaně odskočil. Potom to zkusil znovu, ale se stejným výsledkem.

Najednou nám bylo jasné, že nás tu nějaké zlé síly drží v pasti. Tím všechno neskončilo. Poté, co jsme se smířili s tím, že ve stavení musíme přespat, čekala nás další šílená zjevení.

V jednu chvíli se za námi rozzářilo bledé světlo a slyšeli jsme hluboký hlas, jak v cizí řeči něco výhrůžného říká.

Tehdy jsem málem omdlela. Martin mě držel za ruku a uklidňoval mě. Během noci se vše uklidnilo a utichlo. Nemusím snad dodávat, že jsme neusnuli. Druhý den ráno nás ze stavení vysvobodil místní vesničan, který procházel kolem.

Nerozuměli jsme tomu, co říkal, ale z jeho gestikulace bylo patrné, že to stavení je strašidelným místem. Oba dva jsme mu to svým výrazem ve tvářích jenom potvrdili!

Jana L., (56), Praha