Při koupání v moři jsem ztratila řetízek po mamince. A pak jsem najednou pocítila obrovskou úzkost, něco zlého se blížilo. Šlo nám o život.
Bylo 26. prosince roku 2004! Na jihu Thajska si člověk připadal ve společnosti azurového moře a podivuhodně vytvářených skalisek jako ve filmu.
Odjeli jsme s tátou do Asie, protože jsme se chtěli odměnit za rok života, který jsme prožili ve velkém napětí a bolesti.
Ten rok nám zemřela maminka. Zákeřná nemoc nám ji vzala. Museli jsme se smířit s osudem. Těsně před smrtí mi darovala zlatý řetízek s červeným srdíčkem.
Zlá předtucha
„Když ti bude nejhůř, vzpomeň si, že všichni máme svého anděla, který nás chrání! Musíš na něj věřit a řetízek nosit stále u sebe!“ byla její poslední slova. Zavěsila jsem si řetízek na krk.
„Ty jsi byla až doteď mým strážným andělem, maminko!“ odpověděla jsem. A nyní jsem zoufale běhala po pobřeží a snažila se řetízek najít. V moři mi totiž sklouzl z krku.
„Ten už nenajdeš, vzalo si ho moře!“ řekl mi táta, a já přesto stále chodila po pobřeží a snažila se najít ztracený poklad. Cítila jsem se strašně. Bylo to, jako bych hledala zrnko písku na Sahaře.
Usedla jsem na jeden z kamenů a v duchu prosila maminku za odpuštění. Pak se stalo něco neočekávaného. Zdálo se mi, že moře lehce ustupuje. Bylo to divné, neboť měl být spíš příliv. Najednou moje srdce sevřela podivná úzkost. Předtucha něčeho zlého.
Snad to souviselo s mým ztraceným řetízkem? Vzala jsem tátu za ruku a začala ho přesvědčovat, že se musíme vrátit do hotelu. Mezitím si náhlé změny výšky moře všimli i ostatní. Pobíhali po pláži a něco volali v řeči, které jsem nerozuměla.
Pospěšme si
Táhla jsem tátu pryč z pláže. Něco mi říkalo, že si musíme pospíšit. Vyběhli jsme schody až do horního patra hotelu, ve kterém jsme už týden bydleli. Stačili jsme ještě vyjít na balkon, ze kterého bylo vidět na pláž.
A pak jsme uviděli příčinu toho, proč ustupovalo moře. Na horizontu se objevila tmavě modrá hora! Blížila se rychle a nezadržitelně. Na pobřeží se řítila tsunami. Obrovská vlna, která s sebou brala vše, co jí stálo v cestě. Jako gilotina sťala všechny palmy na pobřeží.
Chránila nás?
Ve vteřině spolkla celou pláž a spolu s ní i lidi, kteří včas neutekli do bezpečí. Voda kolem nás velmi rychle stoupala. Obklíčila jako bezedná kaluž náš hotel a vystoupala až k našemu balkonu. Všechna patra pod námi byla v mžiku zatopena.
Voda se zastavila ve výšce našeho balkonu. Do pokoje nateklo jen trochu vody. Sice všechno plavalo, ale voda dále nestoupala. Když po dlouhé chvíli opadla, spatřila jsem u svých nohou něco se lesknout! Byl to řetízek od mé maminky.
Nevěřícně jsem ho vzala do ruky a ukazovala tátovi. „Byla tu s námi a zachránila nám oběma život!“ pronesl táta a já se po dlouhém čase usmála. „Maminko, můj strážný andílku, děkuji!“
Alena (56), Praha
To je nádherný důkaz, že láska opravdu přesahuje hranici života a smrti. Jsem ráda, že se Aleně podařilo řetízek najít a cítit maminčinu přítomnost.
Ten příběh mě úplně dostal! Jakoby to mělo být znamení, že maminka nad nimi drží ochrannou ruku i po smrti. Neskutečně dojemné!
Takové příběhy mi opravdu dají zamyslet se nad tím, jak je život křehký. Ráda slyším, že řetízek vrátil nějakým způsobem klid Aleně a jejímu tátovi.