Padesát let spolu. Říkáte si: to to ale uteklo. Nechtělo se mi slavit okázalou zlatou svatbu. Nakonec jsem ráda, že jsme to udělali!

K obnovení svatebního slibu nás vyhecovali kamarádi a taky můj brácha se švagrovou. Nechtěla jsem to, zoufale jsem se bránila, ale tlačili na mě. Asi se těšili, že se zadarmo najedí a napijí, však to znáte. Taky že si zažertují na náš účet.

Jenže naše manželství nebyla, když to řeknu opatrně, žádná procházka růžovým sadem. Bylo to složitých, komplikovaných padesát let. Kdepak růžový sad! Někdy jako bych se brodila močály nebo slaňovala z věží.

A teď to ještě budu stvrzovat nebo obnovovat či jak se tomu říká. Chtěla jsem nechat naši zlatou svatbu bez povšimnutí, ale okolí na mě pořád dotíralo, a tak jsem jednoho dne práskla do stolu se slovy: „No tak teda jo, když jinak nedáte!“

Nastaly další starosti, například co si vezmu na sebe. Dlouhé bílé šaty sotva. Byla bych pro smích. Nakonec jsem zvolila decentní kostýmek barvy slonové kosti. Otu jsme nacpali do obleku, ač na něm téměř praskal ve švech. Nový nechtěl, bylo by to, jak tvrdil, vyhazování peněz oknem.

Divný pocit

Vybral si kravatu s plameňákem, to byl celý on, šašek toužící být středem pozornosti. Byl to divný pocit, kráčet ve svatební datum, v tutéž hodinu, po schodech do svatební síně, kudy jsme se ubírali před padesáti lety.

Připadalo mi, že smích přešel i rodinu a kamarády, sedící v síni. Spíš nás všechny přepadl tíživý smutek. Padesát let je za námi. Mnoho těch, co se na naší svatbě veselili, už tu s námi není. Také oddávající úřednice je jiná, pochopitelně.

Hlavou mi běžely vzpomínky na náš dlouhý společný život, ne všechny hezké. Oddávající četla z papíru řeč, kterou jí napsal můj bratr. Napsal to pěkně, musím říct. Slzeli jsme úplně všichni.

Dlouhé ticho

„Zdaleka ne každý tohle dokáže,“ četla. „Mnozí to vzdají a uleví se jim, protože se jim nechce pořád, znovu a znovu, překonávat překážky. Vzdát to je možná jednodušší než vytrvat. A vy jste vytrvali.“

Potom z reproduktoru zahřměl Svatební pochod, a když hudba zmlkla, paní se s úsměvem zeptala, prý jen tak pro pořádek a pro zajímavost, co bychom dnes odpověděli na otázku, zda spolu zůstaneme. Ano, nebo ne? Nastalo mrazivé ticho.

Úplně jsem cítila, jak všichni strnuli. Kam se poděla legrace, kterou jsme od toho očekávali? Mlčení se stávalo nesnesitelným. Podívali jsme se s Otou na sebe. Pořád bylo ticho. Až se přece jen ozvalo: „Ano.“ To řekl Ota. Mně hlavou stále letěly vzpomínky.

Teď už jen ty hezké. Vlastně jich nebylo zdaleka tak málo, jak jsem si myslela. Nemohla jsem říct, nic jiného, než: „Ano!“ Ota se usmál a já také. Oba dobře víme, že život není pohádka, ale jeden bez druhého už si ho představit zkrátka neumíme.

Karla (71), Jičínsko