Svět je plný tajemných bytostí, které se ukážou jen někdy a pouze některým z nás! Já jsem něco podobného zažila před několika lety během procházky v lese.

S Mirkem jsme se brali před osmnácti lety. Poznali jsme se při jeho služební cestě. Okamžitě jsme jeden druhému padli do oka. Začali jsme se spolu pravidelně scházet a o rok později mě požádal o ruku. Řekla jsem ano. Přestěhovala jsem se do jeho bytu za Prahou.

S jeho rodiči jsem od první chvíle vycházela velice dobře. S jeho tatínkem Milošem jsem si dokonce rozuměla lépe než se svým vlastním otcem. Když před pěti lety zemřel, velice mě to bolelo. A rok nato odešla na onen svět i moje tchyně.

Moje venkovské útočiště

Mirkovi rodiče měli chatu v severních Čechách, která stála celkem osaměle na kraji lesa, a kterou jsme zdědili. Jezdili jsme tam s mým mužem jen občas, já častěji než on, protože Mirek byl neustále někde na služebních cestách.

Zejména s pokročilým věkem to pro mě bylo krásné útočiště před běžným městským ruchem. Občas tam trávili víkend i naše děti – syn a dcera, kteří už byli dospělí a oba měli své partnery, nejvíc jsem tam ale pobývala právě já.

Odpolední procházka

K nejbližšímu dalšímu stavení to bylo od naší chaty několik minut chůze, ale já jsem se nikdy nebála, že by se mohlo něco přihodit. Před čtyřmi lety se mi ale stala podivná příhoda, na kterou nikdy nezapomenu.

Byla jsem tehdy na chatě sama. Bylo odpoledne, krásné babí léto, sluníčko mělo ještě svoji sílu, a tak jsem si vyšla na krátkou podvečerní procházku do lesa.

Vypadala jako dítě

Už se pomalu stmívalo. Napadlo mě, že je nejvyšší čas, vrátit se zpátky do chaty, kdy jsem si všimla, že mezi stromy stojí nějaká drobná postava. Vypadala jako dítě, přesněji řečeno jako malá dívka. Trochu jsem se podivila, co tam sama dělá a napadlo mě, že možná zabloudila.

Oslovila jsem ji na dálku, ale ona začala couvat a pak zmizela mezi stromy. Snažila jsem se jít za ní. Hlavou mi běžely všelijaké myšlenky, třeba to, že se mohlo jednat o oběť nějakého zločinu. Už jsem ale tu dívku nespatřila.

Kde se tam vzala?

Hodně jsem o tom pak v chatě přemýšlela. Spokojila jsem se nakonec se závěrem, že šlo nejspíš o dceru někoho z okolních chatařů. Podle mého odhadu jí mohlo být tak kolem dvanácti let.

Nebylo přece nic divného na tom, že se takhle stará dívka prochází sama po lese, navíc byla sobota.

Stála mezi stromy

Druhý den jsem se probudila hodně brzy. Bylo krásné časné ráno a slibovalo nádherné počasí. Když jsem se z okna chaty podívala směrem k lesu, strnula jsem. Spatřila jsem tutéž dívku jako předchozího večera! Tohle už nemohlo být normální.

Vyšla jsem ven z chaty, tentokrát i s mobilním telefonem, abych případně mohla zavolat pomoc nebo si tu záhadnou malou slečnu alespoň vyfotit.

Zmizela v lese

Přiblížila jsem s k ní na takovou vzdálenost, jak to jen šlo, než znovu začala ustupovat. Udělala jsem několik snímků. Pak jsem na tu dívku zavolala, že se nemusí bát a že jí pomůžu. Řekla jsem jí své jméno a zamávala jsem na ni rukou.

Chviličku se mi zdálo, že mi stejným gestem odpověděla na pozdrav, ale potom znovu zmizela v lese.

Na fotkách nebyla

Chtěla jsem pořízené fotografie poslat manželovi, aby mi řekl svůj názor, prožila jsem ovšem šok. Ať jsem se snažila hledat sebevíc, ať jsem snímky zvětšovala jak chtěla, žádná postava na nich nebyla! Nejprve jsem začala pochybovat o svém zdravém rozumu. Potom mě napadlo, že se možná jedná o nějakou bytost z jiného světa.

Pustila jsem se do pátrání

Další den už se ta dívka neobjevila. Zkusila jsem se na tu záhadu zeptat paní, která vedla v obci vzdálené dva kilometry malou prodejnu. Podle jejího úsměvu jsem pochopila, že nejsem první, kdo se ptá.

Dozvěděla jsem se, že staré místní pověsti vyprávějí o vílách, které mají domov hluboko v okolních lesích.

Nejsem prý první, kdo nějakou z nich viděl. Nevypadalo to, že by paní prodavačka žertovala nebo si ze mě dělala legraci. Vzala jsem to tedy vážně a ještě téhož odpoledne se vydala do lesa a zkusila vílu přivolat. To se mi ale nepodařilo. Znovu a naposledy jsem ji spatřila opět další den ráno.

Poslední setkání

Tentokrát byla hodně blízko naší chaty. Opatrně, abych ji nepoplašila, jsem otevřela dveře a přátelsky se na ni usmála. Působila už trochu jinak než jako nedospělá dívka. Měla hezké hluboké oči, které na mě upírala.

Můj úsměv opětovala a potom se znovu začala vzdalovat nebo spíš rozplývat ve vzduchu. Nevyděsilo mě to, už jsem věděla, že se dívám na něco nadpřirozeného. Od té doby jsem ji, ani žádnou jinou vílu, už neviděla, ačkoliv na chatu dál pravidelně jezdíme.

Kateřina J. (61), střední Čechy