Dohromady nás kdysi dala opravdu zvláštní náhoda.

V osmnácti letech jsem se rozešla s klukem. Bylo to poslední, co mě doma ještě drželo, bydlel totiž ve vedlejším domě. Rozhodla jsem se utéct z domova. Riskovala jsem a šla jsem stopovat.

Jediné auto, které mi zastavilo, ve mně nebudilo důvěru. Jeli v něm totiž tři muži, kteří navíc nemluvili dobře česky. Nehodlala jsem riskovat. Stačil ten průšvih, co už jsem měla na triku.

Udělali jsme si piknik

Potom mě z jednoho auta oslovil řidič, který vypadal důvěryhodně. Bylo mu jen o pár let víc, než mně. Zalhala jsem, že jedu za tetou do Prahy. Nastoupila jsem a řidič se zeptal, proč mi doma nedali peníze na vlak nebo na autobus.

Když jsme se rozjeli, dal najevo, že mi moji vymyšlenou historku nevěří. Nějak jsem vnímala, že mu můžu věřit, tak jsem přiznala, že jsem na útěku z domova. Reagoval na to slovy, že jsme vlastně dva uprchlíci.

Také Jirka, jak se mi představil, potřeboval v životě nějakou změnu. Rozjel se do světa jen tak, aniž by věděl kam. Prohlásila jsem, že je dobře, když na útěku budeme aspoň chvíli spolu.

Cítila jsem, jak mezi námi přirozeně plyne spiklenecká energie. Jirka navrhl, že si uděláme piknik. V nejbližším městečku jsme zašli do samoobsluhy. Já jsem vybírala, on platil.

Kousek za vesnicí jsme zajeli k nedalekému jezírku. Na čerstvém vzduchu, pod jasnou májovou oblohou jsme pak pojedli jahody, čokoládu, šunku. Připadala jsem si jako v úplně jiném světě.

Loučení mě zabolelo

Povídali jsme si a můj nový známý chtěl znát mé další plány. Tváří v tvář přímo otázce jsem si uvědomovala, že se opravdu budu muset k něčemu rozhodnout. Můj útěk byl spontánním gestem a nijak jsem ho nelitovala.

Nyní jsem musela ale dát slovo i rozumu. Přiznala jsem, že mám opravdu tetu v Praze. Jirka navrhl, že mě k ní zaveze. Po zbytek cesty v autě jsme spíš mlčeli. Částečně to bylo dáno i lítostí nad tím, že naše krátké společné dobrodružství končí.

Jirka mě vysadil nedaleko tetina domu. Popřál mi hodně štěstí. Bývala bych mu ráda dala pusu na rozloučenou, ale styděla jsem se. Místo toho jsem jen poděkovala za to, jak mi pomohl a vyjádřila jsem naději, že i jeho čeká něco hezkého.

Darovali jsme si ještě po jednom úsměvu a potom Jirka odjel. Hleděla jsem na auto, mizející v dálce a měla v sobě divný smutek. Uvědomila jsem si, že jsme si na sebe mohli alespoň vyměnit nějaké spojení.

Vyměnili jsme si role

U tety jsem zůstala dva dny. Telefonicky jsem rodičům sdělila, že jsem v pořádku a kupodivu z toho nebyl tak velký průšvih. Pouze když jsem se vrátila zpátky, řekl mi otec, že musím vždycky vědět, proč co dělám a čeho tím chci dosáhnout.

Z domova už jsem neutekla. Věci se změnily k lepšímu. Dostala jsem se na vysokou školu, našla jsem si kluka a i když jsem se s ním po dvou letech rozešla, pomohl mi ten vztah stát se víc dospělou a sama sebou.

Udělala jsem si řidičský průkaz a táta mi občas půjčoval auto. Jednou jsem jela za tetou a stopař, který mával na výpadovce, mi byl povědomý. Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak mi došlo, že je to Jirka.

Otočila jsem se s autem a vrátila se pro něho. Poznal mě hned. Zeptala jsem se, jestli je na útěku. Zasmál se a řekl, že už je v pohodě. Já prozradila, že jedu za tetou do Prahy a oba jsme se zasmáli, jak se po letech situace obrátila.

Vzpomínali jsme na ten jeden den před lety a nakonec dospěli k závěru, že nás k sobě něco osudově táhne. Byla to pravda, protože letos jsme spolu už pětatřicet let!

Romana L. (56), Plzeň