Moje matka těžce nesla, že stále nemám partnera.

Rozhodla se, že ten problém vyřeší po svém. S matkou nebylo k vydržení. Asi to zní neuctivě, ale řeknu to tak, jak to cítím: Zbláznila se. Dělala hysterické scény už asi šestým rokem, ale když jsem slavila devětatřicáté narozeniny, přeskočilo jí.

Tedy s prominutím. Pomyšlení, že nebude mít vnuky, jí tlačilo na mozek jako nádor. A už vůbec se jí nechtělo neustále odpovídat na dotazy kamarádek, které zněly: „Ta tvoje maličká se stále nevdala? Jak to? Bývalo to přece tak hezké děvčátko.

“ Matka říkala, že má chuť střílet, když to slyší. Ani se nedivím. Ale když jsem slavila narozeniny, dospěla jsem k přesvědčení, že matka možná vystřelí doopravdy. Tvářila se tak. Přinesla mi dort a dvě krabice dortových svíček.

S významným povzdechem podotkla, že musela koupit dvě, protože v mém věku už jedna nestačí. Umístila pak dort na podnos a neustále opakovala, že ty svíčky se tam snad ani nevejdou. Rozbolela mě hlava. Žádné blahopřání, jen nářky.

To budou narozeniny! A byly. Matka zapálila třicet devět svíček, nutila mě je sfouknout a fotografovala mě při tom starým krámem, na kterém bylo azbukou napsáno Sdělano v SSSR. Nikdy nic nevyhodí. Dala mi dárek: třídenní seznamovací pobyt v hotelu Jeseníky.

Rozbrečela jsem se. Matka poprvé vypadala trochu provinile. Vytrhla mi poukaz a řekla, že když jsem tak nevděčná, věnuje ho tedy jiné staré panně. Jestli to měla být omluva, myslím, že se nepovedla.

Nad kávou s dortem vedla dlouhý monolog na téma, že kariéra opravdu není všechno.

Rozhlížela se a brebentila, že byt mám sice pěkný, novou kuchyň, ale… Pro koho v ní chci proboha vařit? Pro sebe? Už se to nedalo poslouchat. Vtom máti prohlásila, že má ještě jeden dárek. Orosila jsem se hrůzou.

Co dostanu tentokrát? Příručku Jak se seznámit při přecházení křižovatky? Odběhla do chodby a vrátila se s dalším dortem. Ale byla to jen krabice obsahující psa, respektive psí mládě. To bylo horší než seznamovací pobyt! Začínala jsem být hysterická.

Chvějícím se hlasem jsem prohlásila, že štěně mít nemohu. V duchu jsem si říkala, že tak nádherné zvíře jsem ještě neviděla. „No tak ho odnesu na mráz,“ vztekle prohlásila matka. „Půjde zpátky do útulku, chudinka.

“ Venku byl červen a ten pes zjevně z útulku nebyl. Byla to výstavní německá doga. Zvýšeným hlasem jsem matku znovu požádala, ať čokl okamžitě zmizí. Majitel domu, pohádkově bohatý nerudný stařík, si nepřeje, aby nájemníci chovali psy.

Tuším, že to zanesl i do smlouvy. „Láry fáry,“ odpověděla matka. „Nech si ho aspoň týden. Do týdne ti přinese štěstí, to se vsadím.

Pak mi ho vrátíš, když na tom budeš trvat.“ Odešla a zanechala mě o samotě s velkým modrošedým štěnětem, které na mně upíralo oddané oči.

Na internetu jsem si našla, že samec váží až devadesát kilogramů. Chtělo se mi omdlít. Moje povrchní matka mi ani neřekla, zda je to holka, nebo kluk. Vypadalo to spíš na psici, což bylo daleko lepší, protože ty váží pouhých padesát kilogramů.

Chtělo se mi zase už plakat. Zbláznila se mi nejbližší příbuzná a doma budu chovat brontosaura. Až se to dozví majitel, bude po legraci. Nejhorší narozeniny mého života. Ale ten pes měl nádherné oči. Nezbylo než ho jít vyvenčit a sehnat mu něco k snědku.

V prodejně Mazlíček mi prozradili, co vlastně psi jedí a co všechno kromě granulí budu ještě potřebovat. Nechala jsem tam tolik peněz, že se mi chtělo umřít. Potvora celou noc kňučela, postupně na mě zvonili nájemníci a žádali mě o klid.

Další mě ráno zastavovali na schodech a prosili o totéž. Mimoto upozorňovali, že pobyt psů je v domě zakázán. Dostala jsem na matku nepředstavitelný vztek. Budu bezdomovec, kvůli jejímu nesmyslnému rozmaru.

V té chvíli už jsem ale byla na zvířeti psychicky závislá a nic na světě by mě od něho neodtrhlo. Byla jsem v pasti. Musela jsem si vzít dovolenou, z čehož můj vedoucí radost neměl.

Další a další nájemníci mě kvůli psovi kárali a jeden mě upozorňoval, že to, co mám na vodítku, se jmenuje německá doga a v dospělosti vypadá jako menší kůň.

Poučil mě, že kdysi se jí používalo ve válkách a k lovu velkých zvířat. „Opravdu s tím chcete bydlet?“ divil se. Odbyla jsem ho, že psa přece nevyhodím na mráz. Dlouze za mnou hleděl a vrtěl hlavou.

Bylo otázkou času, kdy si někdo půjde stěžovat majiteli. Večer se ozvalo zaklepání. Věděla jsem, co znamená: děda mě jde vystěhovat. Otevřela jsem, za dveřmi stál charismatický muž. Představil se jako majitelův syn.

Zastupuje otce, který je na delší pracovní cestě. Nájemníci si stěžovali kvůli psovi. Popadla jsem šestinedělní dogu do náruče, jako by mi ji chtěl vzít. Ale nechtěl. Hladil ji a tvrdil, že má psy rád. Když se zeptal, jak se jmenuje, nevěděla jsem, co říct.

Nemohla jsem mu prozradit, že jí říkám Katastrofa. Zamumlala jsem: „Katka,“ a pozvala ho dál. Divil se, že se doga jmenuje Katka, vypil kávu a ubezpečil mě, že když Katka nebude dělat hluk, může u mě zůstat.

Prý to otci i nájemníkům nějak vysvětlí. „A copak že jste si ho pořídila?“ vyzvídal. „Dostala jsem ho od matky, abych se…“ teď jsem se zakoktala. Nemohla jsem říct: seznámila. „Abych se nebála,“ blábolila jsem.

„Dům vám připadá nebezpečný?“ Nevycházel z údivu. Měla jsem bezpečnostní dveře a i celý dům byl chráněn důmyslným systémem proti násilnému vniknutí. Nikdy se tu nic nestalo a nikomu se nic neztratilo.

„Trochu ano,“ prohlásila jsem přesto. Vypadal zmateně a prohlásil, že si hned prohlédne bezpečnostní systém. Ještě jsem zlověstně dodala: „Jestli ji vyhodíte, půjdu s ní a budeme na dlažbě obě.

“ Zamilovala jsem se do psice. Dny byly najednou jiné, nabité energií a optimismem. Styděla jsem se, že jsem jí dala jméno Katastrofa. Zásadně jsem jí říkala Katko. Smířila jsem se s tím, že ráno vstávám v šest a venčím dogu.

Odmítla jsem si představovat, jak bude velká, až vyroste. Zatím se mi pořád vešla na klín. Matka volala a ptala se, jak se s dogou snášíme a zda už cítím pozitivní změny, které mi do života chlupáč vnesl.

Překvapivě jsem se s ní nepohádala a připustila, že určité změny cítím. Pak vyhrkla: „A už ses seznámila…“ Prohlásila jsem rozhovor za skončený. Hned další ráno zvonil majitelův syn. Otevřela jsem se slovy:

„Stěhuju se?“ Smál se, dal Katce krásnou psí hračku, která vypadala jako sup, a tvrdil, že mne naopak přišel pochválit, protože nikdo si už na hluk nestěžuje, lidé si prý snad zvyknou.

Udělala jsem kafe. Seděli jsme proti sobě a hleděli si do očí. Vtom jsem to najednou pochopila. Nedostala jsem psa, abych se seznámila jen tak s někým, ale právě se synem majitele. Matka to zrežírovala. Starého pána přece zná.

Domluvila se s ním. Jsem tak naivní. A ona se mi opravdu přiznala. Majitele rozčilovalo, že je syn stále svobodný, matka měla podobný problém, a slovo dalo slovo. Vymysleli spiknutí se psem a se staříkovou pracovní cestou.

Chtěla jsem se hrozně rozčilit, ale copak jsem mohla? Když jsem získala najednou dvě životní lásky? Mimochodem, Katka do roka vážila víc než já. Alena M. (50), okolí Prahy.