Nejprve jsem na něho byla naštvaná. Pak jsem si ho vzala.
Své štěstí může člověk potkat různými způsoby. Mně se to „podařilo“ dost neobvyklou cestou. Ani po třiceti letech toho ale nelituji.
Osudový náraz
Byla jsem odjakživa vášnivou lyžařkou a milovnicí zimních sportů obecně. Skoro každý volný víkend jsem vyrážela z Prahy na hory s kamarádkami a známými.
Nejradši bych jezdila i s přítelem, ale tehdy se mi nepodařilo najít někoho, kdo by byl stejně zapálený pro lyžování jako já.
Jednu prosincovou sobotu jsem zůstala na sjezdovce sama, bez kamarádky, které se udělalo nevolno, a odešla odpočívat do horské chaty, kde jsme byly ubytované.
Poté, co jsem poněkolikáté úspěšně sjela dolů, postavila jsem se stranou, abych si vychutnala atmosféru Krkonoš. Potom přišel náraz. Na chvíli jsem se ocitla ve vzduchu a pak dopadla na zem a pocítila silnou bolest.
Stalo se totiž to, že do mě v plné rychlosti vjel neopatrný lyžař. Následky byly bohužel špatné: odnesla jsem to zlomenou nohou.
Vzala jsem ho na milost
Ke cti dotyčného jsem musela ocenit, že okamžitě volal záchrannou službu a celou dobu ze sebe sypal jednu omluvu za druhou. V tu chvíli, když jsem pochopila, co se mi stalo, bych ho bývala nejraději zabila.
Tenhle postoj mi vydržel až do druhého dne, kdy mě navštívil v nemocnici. Přinesl mi velkou kytici růží. Představil se mi jako Marcel a já ho trochu začala brát na vědomí a na milost.
Chodil pak za mnou pravidelně, než mě propustili – jak se ukázalo, vzal si kvůli tomu dokonce dovolenou, aby mohl zůstat na horách. Marcel byl rovněž z Prahy jako já, takže jsme se vídali i poté.
Nebudu to prodlužovat, po půlroční známosti si mě odvedl na radnici. Dnes máme za sebou více než čtvrt století krásného manželství, dva skvělé syny a pěkný život. A lyžovat se Marcel nakonec také naučil!
Jitka R. (60), Praha
