Se svými rodiči jsem to nikdy neměla jednoduché. Vyrůstala jsem tak trochu ve stínu afér mé starší sestry Aleny. Té bylo o deset let víc a stačila během dospívání provést snad všechno, čeho se může mladý člověk dopustit.
Její útěky z domova bych ani nespočítala, stejně tak její pochybné známosti. Zpočátku se po každém průšvihu vracela pokorně domů, později našla svoji hrdost a s rodiči komunikovala jen na dálku. Nakonec zůstala v cizině s jedním rozvedeným mužem.
Nebylo proto divu, že otec a matka nechtěli, aby se něco podobného opakovalo se mnou a zasahovali tudíž do mého života víc, než bylo zdrávo.
Neustále pod kontrolou
Zpočátku mi to nevadilo. Jakmile jsem se však začala snažit žít vlastním životem, přišly potíže. „Kam jdeš? Kdy se vrátíš? S kým tam jdeš?“ Podobnou palbu otázek jsem musela poslouchat pokaždé, když jsem odcházela někam za zábavou nebo na rande s klukem.
A já jsem poslušně odpovídala. Můj život tak byl – i když s dobrými úmysly – podrobován nelítostné cenzuře. Dalo se to nějak vydržet, ovšem jen do doby, než jsem začala chodit s Alešem. To byl kluk, který se zejména matce absolutně nezamlouval.
Když jsem ho přivedla po třech schůzkách domů představit, řekla mi po jeho odchodu. „Tak tohohle kluka tedy ne, Markétko.“
Vzepřela jsem se
S údivem jsem se na ni podívala. „Co tím myslíš? Vždyť je hodný a je do mě zamilovaný. Líbí se mi a já jemu.“ „Já poznám, kdo se k tobě hodí nebo ne,“ namítla mamka k mé nevoli.
Nechápala jsem její důvody, až později mi došlo, že tím hlavním, co jí vadilo, byly Alešovy plány. Ty zahrnovaly samozřejmě cestování po světě kvůli práci – a z toho pro mamku vyplývalo, že by ztratila i druhou dceru.
Bylo to poprvé, co jsem se postavila proti vůli rodičů. Když viděli, jak reaguji, tak mi samozřejmě Aleše přímo nezakázali, ostatně byla jsem už plnoletá.
Rozchod místo svatby
Uběhl půlrok a my s Alešem jsme se chtěli vzít, což bylo pro rodiče příliš. Vyhrožovali, že na svatbu nepůjdou, že se mnou přestanou mluvit. Když tato taktika nezabrala, vymysleli mnohem zákeřnější.
Setkali se několikrát s Alešem za mými zády a podařilo se jim ho přesvědčit, že na ženění je ještě brzy. Ne, nepomlouvali mě, nesnažili se vyvolávat hádky kvůli falešným důvodům, jenže Aleš byl dost ovlivnitelný a skutečně začal z plánované svatby couvat.
To se mě pochopitelně hluboce dotklo. Nejprve jsem se urazila a doufala, že se Aleš bude snažit o usmíření a svatba, po které jsem opravdu toužila, se tím urychlí.
Jenže nic takového se nedělo a po dvou měsících postupného skomírání vztahu jsme se v klidu a bez emocí rozešli.
Opustila jsem rodný dům
Svůj hněv jsem obrátila proti našim, protože jsem jim dávala za vinu, jak to dopadlo. A také jsem se rozhodla, že co nejdříve odejdu z domova. K tomu došlo pět měsíců poté, co jsem potkala Oldu.
Zamilovala jsem se, a když mi Olda nabídl, abych se k němu přestěhovala, neváhala jsem. Doma z toho bylo samozřejmě pozdvižení.
Další nevydařený vztah
Hned od prvních chvil po přestěhování k Oldovi jsem cítila obrovskou úlevu a svobodu. Poprvé jsem byla na delší dobu z domova, bez dohledu rodičů. Vlastně teprve nyní jsem se cítila dospělou.
Rodičů mi nebylo ani trochu líto, naopak jsem si říkala, že mají, co si zasloužili. Pod vlivem opojného pocitu osvobození jsem nebyla dostatečně kritická vůči svému novému příteli. Jak se ukázalo, asi jsem měla být.
Olda, jakkoliv sympatický a hodný se mi zprvu jevil, byl totiž značně nespolehlivý a také citově nestálý. Poprvé mi byl nevěrný dva týdny poté, co jsem se k němu nastěhovala. Vrátit domů jsem se nemohla, takže odpustit mu se jevilo jako nesnadnější řešení.
Jenže po první nevěře přišla druhá a třetí, a já bych si asi přestala vážit sama sebe, kdybych s Oldou dál zůstávala. Kam ale jít?
Velké stěhování
Napadlo mě podívat se po inzerátech, jestli někdo nehledá spolubydlící. Takových inzerátů jsem našla víc, ale většina z nich se týkala hlavního města. Právě tehdy mě napadlo, že bych mohla změnit svůj život definitivně.
V práci jsem se dohodla na výpovědi, rodičům jsem jen zavolala, že odjíždím do Prahy a že se ozvu. Matčiny protesty jsem uťala rázným ukončením hovoru.
Náhoda mi přinesla lásku
Rok poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, jsem potkala Romana, který se v té době rozcházel s jednou dívkou. Společně sdíleli jeden pokoj v bytě tři plus jedna ve starém činžáku.
Já jsem v té době hledala nové bydlení, takže když se Roman se svojí slečnou rozešel, nabídl mi, zda se nechci přestěhovat k němu. Souhlasila jsem. Nejprve jsme situaci řešili jako dva skoro kamarádi.
Bydleli jsme spolu ve vší počestnosti a bez důvěrného vztahu. Chodit spolu jsme začali až po třech měsících a po dalším půlroce jsme se rozhodli, že se vezmeme.
Dokonalá rodinná pohoda
Váhala jsem, zda mám Romana představit našim, ale nakonec jsem se rozhodla udržet ten vztah i svatbu „v utajení“ do poslední chvíle. Až dva dny před svatbou jsem zavolala domů a řekla mámě, že se v sobotu vdávám. Na druhé straně zavládlo mlčení.
Slyšela jsem, jak potlačuje pláč, ale pak se vzpamatovala a začaly jsme se bavit ryze prakticky: kdy, kde, co a jak. Svatba byla nakonec přesně taková, jakou jsem si přála. S rodiči jsem si vše vyříkala později.
Padly samozřejmě nějaké výčitky i nějaké vzájemné omluvy. K naprostému usmíření došlo o rok později, když se narodil náš syn Tomáš.
Markéta L. (55), Praha