Když jsme se konečně dočkali a otěhotněla jsem, byla jsem šťastná. Štěstí mi vydrželo ještě pár let, ale pak jsem začala mít zlé tušení.
Náš Honzík byl roztomilé miminko. Ostatně, které miminko není roztomilé… U Honzíka to bylo ale období, které já, jako jeho matka, musím, bohužel, považovat za nejkrásnější a pak už to šlo vlastně tak trochu z kopce.
Jak postupně rostl a dospíval, začala se jeho povaha měnit, býval trochu mimo sebe, začal nám dělat starosti. Ve škole byl nepozorný, ale základku vyšel. Pak ještě učňák, ale to už se začaly projevovat jeho odlišnosti.
Jeho zvláštního chování si všiml školní lékař a začal kolotoč vyšetření. Po něm jsme se dozvěděli to, co už jsem někde v koutku duše tušila. Honzík má psychickou poruchu zvanou schizofrenie.
Má svůj svět
Proto si tak často povídal sám se sebou, měl svůj svět, ve kterém pro některé lidi nebylo místo a jiní v něm asi byli, oproti realitě, navíc.
Občas se stávalo, že za mnou třeba přišel a tajemně mi sdělil, že měl v noci telefon a prý mu telefonoval jeden brazilský indián a sdělil mu, že zvolili Honzíka nástupcem náčelníka a po smrti toho současného, který už má na kahánku, ho očekávají v pralese.
Honzík s vážnou tváří přemýšlel, jestli to má vzít. Vždyť je elektrikář a v pralese možná ani elektřinu nemají. Zkoušela jsem ho přesvědčit, že se mu něco určitě zdálo, ale koukal na mě jako na blázna.
Usmíval se, což u něho nebylo zrovna obvyklé, byl to takový přezíravý úsměv, jako že jsem sice pitomá, ale asi vzhledem k tomu, že jsem jeho matka, nebude to nijak rozmazávat. Byly to časy, kdy jsme ještě netušili, co nás s naším Honzou čeká. Můj manžel byl už tehdy v invalidním důchodu.
Oba jsme byli trochu starší rodiče, Honzíka jsme měli pozdě. Možná to bylo i tím, co já vím… A my jsme se s nemocí našeho syna rozhodli poprat. Abychom se jednou nemuseli prát s ním.
Lidé se nás začali stranit
Odhodlání jsme ztráceli jen ve slabých chvilkách, horší bylo, jak na Jendovu nemoc reagovalo okolí. V našem malém rodinném domku s námi bydlel ještě manželův bratr a jeho dvě děti.
Neteř a synovec ale odešli, Jarka se vdala a odstěhovala, Mirek se dal na podnikání a vydělal tolik, že si postavil dům nedaleko.
Často jsem švagrové takovou idylu záviděla, ale časem i ona zmizela, když jí přišel švagr na nevěru a vyhodil ji z domu. V domě jsme zůstali my tři, tedy já, manžel a syn v prvním patře, přízemí obýval jen manželův bratr.
A za ním náš Honzík chodíval a vyprávěl mu třeba o tom, že vyhrál v loterii šedesát milionů kanadských dolarů, že to byla loterie po telefonu a že on má na tu výhru nárok, ale nechtějí mu ji z Kanady poslat.
Po Josefovi chtěl, aby mu přeložil dopis pro kanadskou vládu. Bylo tam prý napsáno, že jestli mu ty peníze nepošlou, bude muset přistoupit k sankcím a že by se také mohlo něco přihodit panu velvyslanci a tak dále.
No, byl to vlastně výhružný dopis, i když si myslím, že Jenda by se k žádnému násilí neuchýlil.
Náš dojem ale nesdílelo okolí. Z řečí našeho syna měli lidé strach. Nikdo k nám nechodil, ti nejbližší příbuzní s námi jsou ochotni jen prohodit pár slov během vánočních svátků, kdy se v domku scházíme. Trnula jsem ovšem hrůzou, co zase bude Honza vyprávět.
Hledal sekeru
Obvykle se věnoval hlavně svému strýci, mému švagrovi, když žil. Ten ho trpělivě poslouchal a přikyvoval, vlastně ho v těch jeho bludech utvrzoval, ale ono to ani nevadilo, odporovat bláznům přece nemá cenu.
Jak Honza stárl, jeho stavy se občas projevovaly intenzivněji, ačkoli ho psychiatr tlumil medikamenty. Honza chodíval po domě a hledal třeba sekeru, protože se prý někdo chce dostat do domu a ukrást mu jeho obrazy.
Když maluje, nezlobí
Honzovy obrazy visí po celém domě, stojí nás ten jeho koníček docela dost peněz, to víte, olejové barvy a plátna jsou dost drahé. Ale párkrát se stalo, že si někdo obraz koupil. Třeba švagrův syn.
Ale to je výjimka, Honzovy obrazy jsou spíše depresivní, tmavé a většinou jsou to takové zmatené kruhy a čáry, nerozumím tomu.
Ale vím, že i mezi psychicky postiženými lidmi je pár slavných malířů, takže uvidíme… Každopádně když maluje, je Honza v klidu. Před rokem ale umřel manželův bratr a Honzův stav se zase zhoršil.
Najednou neměl tu vrbu, za kterou chodil a co mu vždycky pomohla, především ho uklidnila.
Lékař dal Honzovi silnější prášky, prý nový systém v medikaci, no, tak třeba bude klid, ale tu skutečnost, že jsme kvůli synovi vlastně sociálně vyčlenění ze společnosti, tu už nikdo nenapraví. Honzík má invalidní důchod, ale díky práškům může chodit do vrátnice hlídat.
To mu taky dost pomohlo, cítí se důležitě. Elektrikáře ale dělat nesmí, už při zkouškách na učilišti všechny zkoušející vyděsil prohlášením, že on nemůže být zabit elektrickým proudem, protože jeho tělo tvoří směs azbestu a kaolinu.
Nevím, jestli máme ještě čekat nějakou pohromu, snad už to nějak doklepeme, ale už teď musím, bohužel, říct, že ačkoliv mám své dítě moc ráda, byl ten život kvůli jeho nemoci hodně napínavý. Vytrpěli jsme si svoje. A vím, že Honza, bohužel, taky. Tu jeho ustaranou tvář budu vidět před sebou snad i v hrobě.
Jitka (71), Praha