Člověk nemá nikdy říkat nikdy! To je velmi pravdivé přísloví. Dnes bych se už do města nevrátila! Nikdy jsem neměla ráda ani venkov, ani zvířata.

Byla jsem vždycky taková městská květinka.
 Ani nevím, co mě to napadlo, odstěhovat se na chalupu a opustit město.
Byla jsem tehdy zklamaná životem, utekl ode mě partner, děti jsem neměla, a to pak ženská dělá zoufalé činy.

Byl to takový útěk před minulostí se vším všudy – ale pořád to byla lepší varianta, než skákat z mostu nebo polykat prášky.Prostě jsem prodala byt a koupila chalupu na venkově. Naprostá šílenost, kterou by ode mě nikdo nečekal.

Se sousedy jsem se nebavila, do místní hospody, kde se všichni scházeli, jsem nechodila.

Přes léto to docela šlo, ale když přišel podzim, měla jsem pocit, že se zblázním.Jenže byt byl prodaný, a tak mi nezbývalo nic jiného, než na chalupě zůstat.
 Každý den jsem si říkala hned po ránu do zrcadla, že jsem hrozná kr…!

Láska se probudila

Přemýšlela jsem, co dělat, abych z chalupy zmizela do zimy někam do civilizace.Ten den bylo opravdu hnusně, podzimní plískanice udeřila v plné síle. Nenaložená běžím přes dvorek k brance a najednou to vidím – na cestě přejetý ježek a kolem něho čtyři malí!

V tom dešti! Co s nimi? Letěla jsem zpátky do chalupy pro krabici a opatrně do ní maličké položila.Pak jsem vyběhla k nejbližším sousedům. Ve vesnici naštěstí žil veterinář v důchodu. Byl to vysoký, vousatý muž. „Co mi nesete?“, zeptal se ne zrovna přátelsky.

Natáhla jsem k brance ruce s krabicí. „Ježečky…“ odpověděla jsem.Otevřel branku a chytil psa za obojek. Ukázalo se, že i když už je v důchodu, má v domě malou veterinární ordinaci.

„Budu k vám upřímný, tohle všechno mi sem lidi nanosili, už další zvířata nechci, musíte se o ně postarat vy.“ Netušila jsem, co mě čeká. Byla jsem ježčí mámou na plný úvazek.

Veterinář v důchodu za mnou pravidelně chodil na kontrolu a já mu jednou ve slabé chvilce nabídla, že bych mu mohla pomáhat s tou jeho zvířecí drobotinou v ordinaci.Ukázalo se, že to je velmi vzdělaný a charismatický muž. Zima mi tak uběhla, ani nevím jak.

A bylo tu zase jaro! Slavnostně jsme ježky vypustili do přírody a sami se vydali na procházku probouzející se přírodou.Najednou se mi začalo na vesnici líbit. Kdo by to býval řekl? Nakonec jsem ve své chaloupce zůstala. Dnes mi už město nechybí.

Vendula (49), Strakonicko .