Všechny tři osudové vztahy spojovalo jedno znamení.

Celý život jsem si myslela, že jsem racionální žena. Na horoskopy jsem nevěřila. Přesto, když si projdu muže, kteří v mém životě zanechali výraznou stopu, zjistím, že skoro všichni byli narození ve Lvu. A to už člověka přiměje aspoň na chvíli se zamyslet.

Uměli hřát i spalovat

Prvního Lva jsem poznala v osmnácti. Jmenoval se Karel a měl úsměv, který dokázal přesvědčit i kamennou sochu, aby se pohnula. Byl to ten typ, co vejde do místnosti a najednou je tam světlo.

Já tehdy byla tichá, zakřiknutá, a on mě bral jako něco, co je třeba chránit. Trvalo mi roky pochopit, že mě vlastně chránil i před sebou. Lev má velké srdce, ale taky velké ego. Když odešel, bolelo to, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu.

Druhý Lev přišel o deset let později a stal se mým manželem. Ten byl jiný, klidnější, ale pořád s tou zvláštní vnitřní hrdostí. Byl to dobrý muž, jen příliš přesvědčený, že ví, co je pro všechny nejlepší.

Někdy jsem měla pocit, že žiju vedle slunce. Hřeje, ale když stojíte příliš blízko, spálí vás. Po jeho smrti jsem si říkala, že už žádného Lva nechci ani vidět. Jenže život má zvláštní smysl pro humor.

Musela jsem se tomu smát

Třetí Lev se objevil, když mi bylo přes šedesát. To už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Byl to soused, vdovec, chodil se psem a vždycky se zastavil na kus řeči. Všimla jsem si, jak pokaždé, když ode mě odešel, zůstane po něm v bytě zvláštní teplo.

Ne fyzické — spíš takové to, které vám zůstane v hrudi, když se na vás někdo podívá s opravdovým zájmem. Zeptala jsem se ho, kdy má narozeniny.

Řekl „srpen“ a já se musela smát tak, že se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Tehdy jsem si uvědomila, že možná nejde o znamení, spíš o to, že celý život přitahuji stejný typ energie: muže, kteří potřebují zářit.

Já jsem jim to dovolovala, protože jsem si myslela, že sama svítit neumím. Až stáří mě naučilo, že někdy stačí být jako měsíc: tišší, jemnější, ale pořád schopná odrážet světlo.

Dana B. (64), Liberec