Pro mé blízké je těžké pochopit to, že jsem se po rozvodu rozhodla zůstat sama. Ale mně to přijde jako skvělá představa. Vždyť mi ke štěstí stačí syn a moje záliby.

Ve svém životě jsem si prožila jen jednu velmi dlouhou a intenzivní lásku, ze které mám syna Honzu. Jenže po rozvodu jako bych už ze sebe prostě vydala vše, co jsem do vztahů chtěla investovat.

Už nemám chuť ani sílu se s nikým seznamovat a vůbec to není tím, že bych snad měla strach z dalšího trápení nebo byla nějaká zapšklá vůči mužům. To vůbec ne. Jen mám prostě pocit, že už chci veškerou svou energii věnovat pouze sobě.

Přednášky dostávám hlavně od rodičů

A pochopitelně i synovi a vnoučatům, pokud nějaká přijdou. Bohužel mé rozhodnutí být sama nechápe nikdo z mého okolí, kromě jedné kamarádky.

Především rodiče se s mým rozhodnutím dodnes nesmířili, a během každé návštěvy tak dostávám sáhodlouhé přednášky o tom, jak mi jednou bude smutno, až budu stará, a pak už si o mě nikdo ani neopře kolo.

Musím říct, že to je velmi unavující a bolí to, ale neustále jim dokola opakuji, že jsem tak spokojená a věnuji se své práci, svým koníčkům a také mám přece svého syna.

Toho samozřejmě neobtěžuji každým svým problémem, ale přece nejsem sama, a už vůbec se necítím osamělá.

Co já s tím, že můj ex už má manželku?

I syn mi občas řekne, že by mě rád viděl šťastnou s někým po mém boku, hlavně i proto, že můj exmanžel už má novou ženu, ale na druhou stranu mi to nedává nijak zvlášť najevo.

Už jen proto, abych měla klid, všem tvrdím, že když se v mém životě ocitne někdo, kdo by mě okouzlil, samozřejmě se nebudu bránit. Ale abych byla upřímná, nevím, co by se muselo stát, abych si tuto svou životní pohodu nechala narušit nějakým dalším chlapem.

Snad mě jednou mí blízcí pochopí

Je samozřejmě možné, že v budoucnu budu svého rozhodnutí litovat, nebo ho dokonce přehodnotím. Jenže momentálně to zkrátka tak cítím a je mi dobře.

Pořád mám dojem, že mi bude stačit dojít si s kamarádkami na kávu, mít nablízku syna a vnoučata, a dokud to bude možné, budu se udržovat fit na to, abych mohla cestovat a starat se o zahrádku.

Kdoví, třeba to jednou pochopí i mé okolí a nebude mě neustále dusit tím, abych si pod nátlakem konečně našla nového chlapa a dokázala tak svému exmanželovi, že i já pořád za něco stojím.

Dagmar T., 57 let, Třebíč