Když naše holčička opustila svět, nebyli jsme u ní. Naštěstí jsme dostali šanci to napravit.

To nejhorší, co může potkat každou matku a každého otce, je, když přijdou o své dítě, které moc milovali. Nám se to stalo už téměř před čtvrt stoletím, ale ta bolest je pořád stejná, i když jsme pak měli ještě další dvě děti.

Řekla, že půjde do nebíčka

O tom, že je Natálka vážně nemocná, jsme se dozvěděli, když jí byly čtyři roky. Byla to pro nás těžká rána; náš svět se točil kolem ní. Už od chvíle, kdy se dcerka narodila, jsem občas přemýšlela, jaký prožije život a jaká ji čeká budoucnost.

V těch nejodvážnějších snech jsem se viděla, jak se s manželem účastníme její promoce, potom si najde hodného partnera a my uspořádáme velkou svatbu. Všechny tyto sny najednou byly v ohrožení a připadaly mi nesmyslné.

Natálka měla vážné onemocnění tvorby krve a prognóza doktorů zněla jasně: budeme bojovat, ale šance nejsou příliš vysoké.

Dala bych bývala všechno, abych dcerku mohla zachránit nebo jí jakkoliv pomoci, a Roman, můj manžel, by bez váhání obětoval svůj život za Natálčin.

Dcerku, která nyní trávila víc času v nemocnici než doma, jsme se snažili uklidňovat a říkali jsme jí, že se brzy uzdraví. Malé děti jsou ale vnímavější než my dospělí a nenechají se tak snadno obelhat.

Natálka byla velmi inteligentní a já jako matka jasně cítila, že dcerka o svém stavu ví. Nejvíc mě šokovalo, když jednou řekla, že už brzy půjde do nebíčka. V její přítomnosti jsem jí to vymlouvala, ale na chodbě nemocnice jsem se pak hlasitě rozbrečela.

Okolnosti nám nepřály

Natálčin stav se stále zhoršoval a my jsme se s Romanem připravovali na nejhorší. Smířit se s tím nedalo, ale rozum věděl, že konec se blíží. Snažili jsme se u dcerky trávit co nejvíc času.

Měla kolem sebe své nejmilejší hračky, rozmazlovali jsme jí tak, jak bylo v rámci těchto smutných okolností možné. Pak už byla většinu času na přístrojích a pod vlivem tišících léků. Někdy nás ani nepoznávala nebo se chovala netečně.

Nikdy už neproliji tolik slz jako tehdy. Chtěla jsem být u Natálky v jejím posledním okamžiku. Přáli jsme si to s Romanem oba. Okolnosti ale bohužel zapracovaly proti nám.

V tu noc, kdy naše dcerka vydechla naposledy, byl Roman na služební cestě a já jsem ležela doma se začínající chřipkou, takže jsem do nemocnice v tomto stavu jít nechtěla. Ačkoliv jsme věděli, co přijde, náš smutek byl s ničím nesrovnatelný.

Navíc jsme si oba vyčítali, že jsme se s Natálkou nerozloučili. Měla jsem z toho deprese a ani Roman neměl tolik síly, aby mě dokázal utěšit.

Z pokoje zářilo bílé světlo

Pohřeb Natálky byl uzavřený a soukromý. Popel dcerky jsme vysypali na jejím nejoblíbenějším místě, kam jsme chodili na procházky. Dny a týdny se vlekly jako v tom nejtěžším snu. Když už jsem se začala vzpamatovávat, přišel den Natálčiných narozenin.

Bylo by jí bývalo pět let. S Romanem jsme je oslavili tak, jako by dcerka žila. Dali jsme jí „dárek“, panenku, upekli dort a ozdobili ho pěti svíčkami. Té noci se pak stal zázrak.

Vzbudili jsme se po půlnoci a zjistili, že z obývacího pokoje vychází silné bílé světlo. Mojí první myšlenkou bylo, že hoří, ale pak mě manžel vzal za ruku, šli jsme se podívat a zůstali jsme stát v němém úžasu. Uprostřed toho světla stála Natálka.

Vypadala jako anděl. Stáli jsme a bez hnutí sledovali, jak se na nás usmívá. Pak promluvila. Řekla, že nám děkuje za všechno a že nemáme být smutní, protože se nám narodí další děti. Trvalo to snad dvě nebo tři minuty, ale nikdy na tu chvíli nezapomenu.

Lidem jsme o tom moc neříkali, obvinili by nás, že si vymýšlíme. Já a Roman ale víme a budeme vědět navždy, že se nám to nezdálo!

Markéta R., (52), Praha